Vyplňovala jsem teď nějaký dotazník, kde byla otázka na tři artové filmy, které mě v poslední době ovlivnily, a já si uvědomila, jak těžko se mi loví z hlavy. A tak si říkám, že je načase se zase trochu víc věnovat svému cinefilskému deníčku.
Za poslední rok těch filmů nebylo zas tolik, ale některé opravdu stály za to. Dva z nich víc než ostatní.
Velká nádhera od Sorrentina. V každém detailu krásný film, který bych s radostí chtěla vidět i po třetí. Z existenčních otázek, které po filmu zůstávají, mrazí v zádech. Sladký život o pětadvacet let později. Ve chvíli, kdy už není čas říct si "dobrá, tak tedy jinak". Kromě toho je film milým společníkem před návštěvou Říma. Bylo kouzelné nějaký týden po jeho skouknutí jen tak náhodou v uličkách u Tibery narazit na palác, kde se Ramona s dětským úžasem diví, jaktože jsou sloupy na konci sloupořadí s falešnou perspektivou tak malinké.
Chlapectví od Linklatera. Velký experiment. Dvanáct let příběhu bylo natáčeno během dvanácti let. Ale to je jen technická zajímavost (i když reálné stárnutí malého kluka, který se před očima mění v mladého muže, bylo fascinující), to hlavní je klasická linklaterovská síla dialogů a civilní pojetí. V dočista komorním ději je tolik moudra a síly, že by si s nimi jiné filmy vystačily na několik dílů.
Ostatní filmy sklouzly jen tak po povrchu. Grandhotel Budapešť (zábava na dlouhý zimní večer, jinak nic extra), Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (vlastně dost plytká záležitost, na níž bylo nejlepší to, že jsem díky ní konečně byla v Modřanském biografu) a jeden film v rámci Festivalu německého filmu, jehož jméno jsem zapomněla, protože byl tak ujetý, prázdný a bez nějaké smysluplné katarze, že nebylo proč si název pamatovat.
A na zbytek si zrovna nemůžu vzpomenout. Což je v zápisníku, jehož hlavním účelem je soukromý boj s vlastní amnézií, zcela příznačné!