Trocha podvečerního klidu. Suzanne Vega - Caramel.
Dívala jsem se do své památné učebnice literatury ze střední a Hesse tam není. Čím to?
"Takto strom večer šumí, máme-li strach ze svých dětinských myšlenek. Myšlení stromů je dlouhé, rozvláčné, vždyť mají i delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Ale když se naučíme jim naslouchat, potom poznáme, jakou jedinečnou radost nám přináší právě krátkost a rychlost a dětinský chvat našich myšlenek. Kdo se naučí naslouchat stromům, už netouží být stromem. Netouží být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí."
Hermann Hesse, Stromy
Nejkrásnější je tvořit celý večer z hlíny, pak si výtvory vrýt do paměti a vrátit hlíně její amorfní tvar schovaný do mokrého plátna a igelitu v kyblíku.
Nejkrásnější je sedět nad řekou, pohledem laskat průzor mezi okenním rámem a vrbou na blízkém ostrově, krásně klenutý kopec na druhém břehu a hezký dům pod ním. Toužit to vyfotit, nafilmovat nebo nakreslit. Ale nic z toho, jen si tu krásu pamatovat. Nelpět.
A když už jsem u těch uschovánek, tak ještě jedna věc z letošního jara, abych nezapomněla. Dánský film Hon. Na Zdénino doporučení. Velmi drsný film o tom, co zmůže lidská omezenost (až zabedněnost) v kombinaci s křivým nařčením. Drsný v psychologickém slova smyslu. Až z toho mrazí.
A tak přecijen jedna dočtená kniha! Nad řekou, do které padá déšť. U japonského zeleného čaje kukicha. Po pár soustech skvělého tempehového sushi. Tak symbolické, když je protkaná japonskými reáliemi, japonskou zenovou tradicí, japonskými haiku.
Střádaná už od podzimu. Je to jedna z těch, které se upíjí po doušcích. V kterých si podtrhávám, které pomalinku vstřebávám. Které za to stojí.
Henri Brunel: Kojabaši, kočičí mistr zenu
Tenoučká knížečka a přeci tak obsáhlá. Plná kočičích příběhů. Humoru a lásky k životu. Nádherných kočičích ilustrací. A především plná zenových mouder vyložených tak lehkonoze, že je pochopí a vstřebá každý, kdo jen malinko chce. Putování a rozpravy kočičího mistra Kojabašiho a jeho žáčka, neposedného kocourka Tanedy.
"Jistě znáš tohle přísloví, Tanedo. 'Ať si zpíváš nebo naříkáš, cesta se ani o píď nezkrátí.'"
Tahle knížka patří k těm, které nejspíš dočtu ještě mnohokrát!
Divoké husy
Oblohou mživou
odplouvá hejno divokých hus:
na šedém papíru
písmenek znaky –
vybledlá tuš.
(Cumori Kunimoto, Verše psané na vodu, sbírka klasické japonské poezie)
Na klobouk z rákosu
žuch
spadla mi kamélie.
(Taneda Santóka)
Na konci léta
okolo tratí hoří tráva
neslyšným, bílým plamenem.
Vagony míjejí a míjejí i dny
s náklady těžkými jak vykácená tma.
Hlomozí dlouhé vlaky.
A náspy hoří.
Neslyšně hoří ostrá suchá tráva,
má divné jméno mezi očima.
Sveřep.
Sveřep tak trochu vzpřímený.
Jan Skácel (Hodina mezi psem a vlkem)