verrrberrr’s

Nečekaný zážitek z minulého pondělí. Na Vltavě jsem čirou náhodou odchytila přímý přenos z královéhradeckého festivalu Hudební fórum 2012. Tři oratoria současného litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse (ročník 1932), složená mezi koncem 70. a začátkem 90. let:

• Magický kruh sanskrtu
• Z kamene Jatvěhů
• Poslední pohanské obřady

Naprosté nadšení, velmi silná hudba. A taky reference k litevské kultuře a jejím kořenům, které mi nějak podvědomě z pár náznaků rezonují už nějaký ten pátek. Zdá se, že se téhle zemi budu muset podívat trochu víc na zoubek!

Ochutnávka posledního z oratorií zde: první část a druhá část (ačkoliv poslouchat takovou hudbu z youtube je tak trochu nepříjemné).

Performance dvou legračních Francouzů (Antoine Deeforta a Juliena Fourneta) v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu byla  d o k o n a l á !!! Popsat slovy se nedá a video pod odkazem se jí sotva z částečky může přiblížit. Exploze kreativity, absurdity, bastlení, sportovních výkonů a hudební teorie. Chich. Není bez následků. Nezadržitelně rozverná a nakažlivá :-)

Pokorné vědomí hranice sdělitelného a kontemplativní ticho vs. návykovost sdílení a široké společenské interakce. Je to jako s čokoládou. Chutná. Ale není lépe, čistěji a lehčeji bez ní?

(Kacířská myšlenka.)

Ach, kde je můj klid. Disciplína. Dlouhé pohledy na hladivý obzor?

"Nuže Hesse anebo snad já jsme říkali: Podívejte se, teď uvažujete o zábavě. To patří k věku. Ale zábava je svým způsobem neklidná. Je hladová, chce další zábavu a ještě víc. Radost je něco jiného. Radost přináší uspokojení, mírně prozařuje. U padesátiletého člověka poznáte, jestli hledal fun (zábavu) nebo joy (radost). V mládí se potřebujete vyřádit, ale jak budete stárnout, objeví se potřeba radosti. Problém je ten, že vám musí zbýt trochu čistoty, jinak radost nefunguje. Vůbec mi nevadí, když teď budete řádit až do rána, ale pamatujte na pozdější dobu. Když to teď přeženete, vzdálí vás to od věcí, které dávají radost, jako je oheň, déšť, krajina či způsob, jakým se nad řeku sklání vrba. To, co nás pozvedne a oživí, bude právě jen soubor těchto malých radostí."

Václav Cílek: Makom. Kniha míst

Skvělé české sci-fi z roku 1963! Kam se všechny americké trháky hrabou. Je sice mírně naivní, ale svým psychologickým a humanistickým pojetím je dodnes velmi zajímavé.

Ikarie XB 1 - Jindřich Polák - Československo, 1963

(Objeveno díky Ikarii XB 1 od Ecstasy of Saint Theresa.)

Dva kousky z tohoto léta k zapamatování.

Jednak Němcova vesnice aneb Deníky bratří Schillerových alžírského autora s vazbami na Česko, Boualema Sansala. Hlavní objev letošní Noci literatury. Útlá knížka, která na nějakých dvě stě stranách rozehrává neuvěřitelné drama dvou bratrů a dvou deníků, v nichž odkrývají temná zákoutí své alžírsko-německé rodiny, a hodně zajímavé staví paralelu k hrůznosti a zvrhlosti fašistické ideologie, jež vyústila v holocaust - ve fundamentalistickém islamismu.

A druhak velmi lyrický, pomalý a zadumaný Cestovní pas od Herty Müllerové, který chvilkami až abstraktním líčením na hranici poezie v próze dokonale vystihuje bezčasí čekání na možnost vycestovat z rodné německé vesnice uprostřed Rumunska 80. let. Tomuhle říkám Umění a Literatura. Úžasné.

... a k tomu, k čemu jsem si vyrobila uschovánku před nějakou dobou. O něčem velmi podobném jako Keller (viz zmiňovaná uschovánka) píše také Václav Cílek ve své Knize míst, v eseji "Hippies a co bylo potom".

Zajímavé útržky, bez ladu a skladu, pro nějaké budoucí poskládání:

• Generace X: "Ústřední postavy románu jsou citlivé osoby s nedostatkem pracovních příležitostí a přemírou vzdělání, které mají čsa na sebepozorování, nemají nikoho, kdo by uchlácholil jejich strachy, a téměř nic, co by zaplnilo vnitřní prázdnotu. (...) Inteligentní lidi s nějakým neprodejným talentem, klouzající po hladině života jako vodoměrka. Lidí, kteří později zjišťují, že byli lepší, když měli míň peněz. Mladých citlivých mužů a žen, kteří nemohou být dětmi a nechtějí být dospělými. Nechtějí se vázat na místo, na lidi ani na kariéru, a tak víceméně úspěšně a prázdně surfují životem, až se někde usadí ("smrt ve třiceti, do hrobu v sedmdesáti") a v tom horším případě se promění v japíky - rezavějící pitomce, kteří se uvnitř něčeho zbavili a teď začánají být zlí." (str. 140)
• Myšlenka, že k masovému rozvoji hnutí hippies možná došlo díky změně systému přijímacího řízení na prestižní americké univerzity (změna z elity původu a ne elitu schopností díky propracovanému testování schopností).
• "Teta Polly v Tomu Sawyerovi sice používala výprasku, ale dovolila Tomovi hodiny se toulat a užívat si dobrodružství." (str. 146)
• Myšlenka "deglobalizace" a lokální spotřeby, která přesně rezonuje s myšlenkou uzavřených produkčních řetězců, které je možné budovat především ve venkovském prostoru - viz vše, o čem se mluvilo v porotě Evropské ceny obnovy vesnice.
• A navrch dva postřehy, které jsou sice už trochu otřepané, ale v tomto podání hezky výstižné: "Mění se samotná povaha moci. Dříve direktivně rozhodoval nějaký ministr nebo generální ředitel, který sice mohl být hloupý či krutý, ale lidé s ním měli osobní zkušenost. Dnes jsou velké koncerny rozdělené do řady malých, poměrně samostatných flexibilních podniků. Strategické plánování se rodí v anonymním prostředí různých rozvojových studií, konzultací s nezávislými odborníky, v kyberprostoru e-mailových sdělení. Ekonomická moc se tak může jevit až jako neodvratná, magická síla, která přišla odkudsi z kafkovských zámků." (str. 149)
• A ten druhý: "V oblasti náboženství se projevuje překvapivý trend. Počet lidí, kteří věří v něco nadosobního ve většině států světa, těch bohatých i těch chudých, roste. Někteří teologové dokonce hovoří o 21. století jako o století náboženství. Jako bychom my duchovní bezdomovci hledali a nalézali domov ve spiritualitě, ale ne v organizovaných církvích. Roste počet členů pluralistických církví, jež umožňují osobní náboženské formy a jsou tolerantní k individuálním eklektickým náboženstvím, která připomínají samoobsluhu - máme vám ke Kristovi přibalit ještě něco karmy a Buddhu?" (str. 149)

Co lidé vždy chápali pod pojmem "člověk", je pořád pomíjivá měšťácká konvence. Tato konvence odmítá a zakazuje určité nejsurovější pudy, vyžaduje trochu vědomí, trochu mravnosti a trochu odzvířečtění, trocha ducha je nejen dovolena, nýbrž se dokonce vyžaduje. "Člověk" této konvence je jako každý měšťácký ideál kompromisem, je to prostě nesmělý a naivně vychytralý pokus ošidit jak zlou pramáti přírodu, tak nepohodlného praotce ducha o jejich divé nároky a zabydlet se ve vlažném středu mezi nimi. Proto měšťák dovoluje a trpí to, co nazývá "osobností", současně však osobnost vydává napospas molochu "stát" a neustále oba proti sobě popichuje. Proto dnes měšťák upálí jako kacíře a pověsí jako zločince toho, komu pozítří postaví pomník.

Hermann Hesse: Stepní vlk, str. 71 - 72