verrrberrr’s

Lyrický, citlivý a extrémě artový film na hranici manýrismu. Přes veškerou estetickou samoúčelnost (kterou je možné hodnotit kladně i záporně) ale dost přesně popisuje všechny úzkosti, radosti a zoufalosti spojené s nenaplněnou touhou po lásce. Takže vůbec ne marný počin. Zvlášť když člověk zjistí, že autorovi bylo tou dobou teprve 21 let.

Jinak také dva objevy. Jednak dokonale temní severští The Knife, kteří ve filmu mají několik tracků. A pak projekt Kin Aero, Světozor a Bio oko "Aerovod", což je konečně on-line videopůjčovna podle mého gusta. Imaginární lásky byly k zapůjčení za 55 Kč a v compu běžely jako na drátku.

Imaginární lásky - Xavier Dolan - Kanada, 2010

Před osmou ráno divoce zvoní zvony. Dvorek voní pozdními tóny jara a město je po noční bouřce celé v mlze, kostelní věž je nad střechami sotva znát. Včera cesta po dvěstě dvaceti schodech až nahoru k hodinám s podivným pánem čisté duše, který o věž pečuje. Vyprávěl tisíce příběhů a udělal nám Písek bližší a tajuplnější. Mlha se pomalu zvedá a do dlažebních kostek se zlehka opírá ranní sluníčko. Krásné město.

Duben byl bláznivý. Plný únavy. Plný zmatků a nejistot. Plný zaťatých pěstiček.

Ztratila jsem mezitím trochu chuť cokoliv si zapisovat, protože věci vypadaly složitě a navíc nebylo moc kdy. Dělo se toho hodně.

Hlavně cesty. Místo vymodlené cesty na Sicílii nebo kamkoliv hodně na jih alespoň krátká cesta trochu na jih, s V. do Znojma a s L. do Wachau. A taky do Moskvy. A do Barcelony. A do Budapešti (to ještě v březnu). A s rodiči na Tetín. A s rodiči do Bärnau a do pohraničí za Tachovem. A s maminkou do Mariánek. A bohužel ne do Kyjeva, ačkoliv to byl plán a těšení a očekávání, naše i přátel. Místo toho dva dny na chatě v lesích a setkání s A., K. a jejich malou B. a toulky Sudetama.

Vlastně toho bylo tolik, že se člověk ani nemůže divit, že ten duben byl tak šílený. A že se během něj žádné věci nepohnuly. A že vlastně nebyl tak špatný. (I když se to vždycky zdá až zpětně.)

Filmů, knížek a snů mezitím moc nebylo. Objevila jsem Terapii, seriál HBO s Karlem Rodenem v hlavní roli. A začala jsem číst Vejce a já od Betty MacDonaldové (pořád se mi ho nedaří dočíst, protože nemůžu pochopit, jak se jí na té samotě v horách mohlo nelíbit - což je typické pro někoho, kdo se už několikátý měsíc cítí ve městě jako v kleci, ale o skutečném životě tam venku nemá ani páru) a díky cestě do Barcelony jsem se znovu vrátila ke Stínu větru od Carlose Ruize Zafóna (pořád mi ještě připadá jako velmi napínavý, tajuplný a poutavý příběh, ale trochu mě ruší celá halda klišé a dějových berliček - stále ale ještě na únosné míře). A impulzivně jsem si koupila verše od Zahradníčka (ale zjistila jsem, že jsou moc temné a fascinované vírou a smrtí). A zemřela má milovaná fotografka, paní Dagmar Hochová, fotografka (nejen) světa dětských lumpáren a pihatých rošťáků. A nenavštívila jsem Treťjakovskou galerii, i když jsem to měla na dosah.

A právě teď mi do uší hrajou zadumaní Priessnitz o jaru a o andělech a mě je po dlouhej době zase trochu dobře a trochu klidně a trochu jistě. Bláznivé měsíce jsou možná někdy potřeba.

Učit se německy je sexy! Aneb trailer Goethe Institutu k jeho kurzům němčiny. Německá verze zde. A anglická zde. Stačí spustit verzi bez obrázku :-)

Psala jsem o něm před nedávnem. Konečně se ke mně dostal, i když neoficiální cestou, francouzský Intouchables (Nedotknutelný). V kinech ve Francii i jinde v západní Evropě trhák. V Česku zatím jen na torentech a podobných platformách, naštěstí i s dobrými českými titulky.

Nevím, jestli si tenhle film zaslouží 93 %, které aktuálně má na ČSFD, ale rozhodně není špatný. I když mi je glorifikace někoho, kdo nedodržuje žádná pravidla a dělá si, co chce, trochu proti srsti, jako oslava bezprostřední chuti do života je to velmi funkční!

Skřivánci na niti, Jiří Menzel, 1969 | Opět film, který jsem viděla po letech. Zraje jako víno. Snad je to přibývajícími zkušenostmi. Snad tím, že společnost poslední dobou zase někdy škobrtá. Každopádně tohle by mělo být povinné minimum, co se týká znalosti české kinematografie, potažmo české společnosti.

Intimní osvětlení, Ivan Passer, 1965 | Nová česká vlna šedesátých let. Co dodat. Dokonalá črta jedné návštěvy u kamaráda z mládí.

Oboje je teď s trochou snahy možné najít v plné délce a s anglickými titulky na youtube nebo koupit na levném DVD.

Krásnej film. Vzpomínám na letní podvečer, tráva byla žlutá, slunce ze šikma svítilo, vzduch byl teplej a zdálky voněl oheň pod ešusem. Seděla jsem kdesi na Polínském vrchu na posedě a kamarád mi vyprávěl o Vladimírkovi a o tom, jak ho Hrabal měl rád a jak on měl rád umění a fantazii. Tehdy jsem nějak nechápala, že mi vlastně vypráví tenhle film. Boudník, Bondy a Hrabal... a zašlá poetika oprejskaných nároží, libeňských hospůdek, podivných průpovídek a příběhů a vášnivého života, kterej si nemůže pomoct. Jak mi je tenhle film blízkej! Kolik z toho, co jsem měla ráda kdysi dávno na gymplu, v sobě má! Třeba podivnej libeňskej monument, prvorepublikovej plynojem. Nebo hrabalovský příběhy, který vlastně dokola znám i neznám. A Bondyho podivnosti, které jsem nasávala ze sporadickejch listů jeho knížek, když mi přišly do ruky. Zkrátka tenhle film je nádhernej. A nejen pro člověka, kterej tímhle vším nasáknul, když mu bylo těch zásadních šestnáct.

Zdá se, že je to ve vzduchu!

Podvečerní poklid s Rádiem 1. Tentokrát velké překvapení: Nick Cave & The Bad Seeds - The Boatman´s Call z roku 1997 v CD Nonstop. Spoustu let mi Cave unikal, což asi znamenalo, že jsem spoustu let čekala, až narazím na tohle zadumané a krásně pochmurné album!

Viděla jsem poslední dobou tolik filmů, že už si to ani nestíhám zapisovat. Czech Made Man, Nevinnost, Čas sluhů, Kopytem sem, kopytem tam, Krev zmizelého, Návrat idiota, Akumulátor... taková malá česká retrospektiva. A s maminkou v Evaldu Rozchod Nadera a Simin.

O českých filmech se dá říct, že mě jako celek velmi příjemně překvapily! Když si je člověk dá takhle po kupě, tak musí uznat, že tu za posledních dvacet pět let vzniklo docela hodně zajímavých věcí.

Nejvíc mě vzal Akumulátor (jenže to je srdcovka už od rané skoro-dospělosti, když jsem na něm byla s rodiči v kině Mír v Plzni na Lochotíně) a Čas sluhů (který jsem viděla poprvé).

Naopak Krev zmizelého mě víc než zklamala... i když realita českého pohraničí určitě byla krutá, tak mi v tomhle filmu přišla krutá až překombinovaně moc, navíc trošku prosakují klišé jako padouch padouchem zůstane... i když třeba i tohle byla realita. Nevím. Každopádně, čekala jsem víc (možná by delší verze v čtyřdílném seriálu byla lepší?).

Nevinnost překvapivě dobrá a Budař v Czech Made Manovi chvilkama vypadá jako Malcolm McDowell v Mechanickém pomeranči :-)

A Rozchod Nadera a Simin? Úžasný! Velmi sdílnej film, přesně vyváženej mezi možností nakouknou do jiné kultury a možností porozumět. Zajímalo by mě, nakolik byl točený pro západního diváka nebo jestli to je takový íránský Kolja. Každopádně se připojuje k delší řádce íránských kousků, které otevřely dvířka poznání do nových míst (Persepolis, Je zima).