Čtu

Konečně doporučený "Svět včerejška" od Stefana Zweiga. Zase tak úžasně vídeňská knížka! A spousta postřehů, které jsou dnes po letech nečekaně aktuální.

Víc třeba zas příště, až se pročtu dalšíma stránkama... zatím jsem na začátku.

Čtu

 A tak jsem tedy dočetla Vonnegutovy Sirény z Titanu. Naposledy jsem tohle filozoficky laděné sci-fi četla někdy před pěti lety. Byl tehdy taky červenec a před sebou jsem měla první pobyt ve Vídni. Léto bylo krásně horké a volné dny jsem trávila na univerzitě studiem němčiny. Je neuvěřitelné, jak se pohled člověka může za pár let úplně proměnit. Z té knihy jsem si pamatovala několik výrazných okamžiků, které byly veskrze humanitní, optimistické a z pohledu zhodnocení pořádků světa zcela pozitivní. Prvotní vývoj filozofie v totalitární společnosti, kde neexistuje kolektivní ani individuální paměť (Ujův dopis), nalezení smyslu života v tom, že člověk činí potěšení druhým (Boazův vztah k tvorečkům zvaným Harmonia, která se v pustých jeskyních Merkuru živí vibracemi, založený na jejich laskyplném krmení krásnými tóny světové klasiky a vlastním pulsem). Když jsem knížku letos vzala znova do ruky, vyděsilo mě, kolik kruté pravdy je v ní uloženo a jak přesně vystihuje zvrácenost lidského světa. To, co mi kdysi přišlo jako velmi vtipný cynismus, ve mně nyní vyvolávalo pocit zoufalství, protože některým věcem se člověk postupem času prostě přestane smát. Možná, až knihu vezmu do ruky za dalších pět let, dostanu se do polohy, kdy ten Vonnegutův absurdní cynismus vezmu za svůj... tedy nikoliv jako vtipný předmět pozorování, ani jako děsivý popis toho, jaký má náš svět vlastně charakter. To by mohl být docela zajímavý barometr vývoje individuální lidské osobnosti v čase :-)

Jinak je ta knížka úžasná. Právě tím, kolik má vrstev a jak přesná jsou její absurdní pozorování. Nadchlo mě taky, když jsem se dozvěděla, že Douglase Adamse, který napsal Stopařova průvodce po galaxii, částečně inspirovaly právě Sirény z Titanu. Je kouzelné nacházet místa, ve kterých se podle mě Adamsova fantazie volně rozběhla, aby vyústila do určitého bodu jeho vlastní knížky. Adams rozhodně neopisoval, jeho knížka je navíc ve svém rozverném ladění přesným opakem cynicko-dekadentních Sirén z Titanu... jen je hezké sledovat dráhy inspirace a představovat si, jak si někdo další, s podstatně bujarejší fantazií, něco představoval.

Teď jsem se vrhla na Andělskou hru Carlose Ruize Zafóna. Po Stínu větru, který jsem četla v zimě, se docela těším na lehké a napínavé čtení, i když Káťa říkala, že se Zafón už trošku opakuje... Každopádně už v prvních několika kapitolách je tolik tajemna, že je jasné, že nejbližší cesty do práce a půlhodinky před usnutím budou stát za to :-)

Fuč

Kouzelné objevy germanismů, které v češtině zdomácněly tak, že už jsem o jejich původu sotva co tušila, pokračují. Tentokrát při poslechu "Frühstück bei mir" na Ö3. A tak jsem tedy zaslechla, jak se švýcarský sociolog a spisoval Jean Ziegler rozhořčuje nad stavem dnešního světe a stěžuje si: Das ist schon alles verloren! Alles ist futsch! Google pomohl, takže teď už vím, že české slovíčko fuč pochází z německého futsch (bavorsky pfutsch), které znamená pryč, ztracený, zničený, rozbitý. Viz také článek na Wikipedii. Česko-německá etymologická archeologie mě baví čím dál tím víc :-)

Večer

(Jan Skácel)

Den umírá
a vlaštovky se navracejí do hnízd
Vítr rozcuchal
na nebi hedvábí a do trav
ulehl naznak bůh

...

 

Večery ve Strašnicích jsou někdy stejně krásné jako někde daleko v kopcích. Vlaštovky si letos dávají obzvlášt záležet!

Čas

V Respektu je hezký rozhovor s mnichovským právníkem Erwinem Hellerem, předsedou Spolku pro zpomalení času, který založil emeritní profesor filosofie a bývalý rektor klagenfurtské Alpen-Adria-Universität Peter Heintel. Zajímavé čtení! (Ačkoliv ne s každou z jeho myšlenek souhlasím.)

Nejzajímavější je úvaha o blahodárném účinku nicnedělání. To jest stavu, kdy člověk vědomě nevykonává žádnou činnost, na kterou by se musel nějak zvlášť soustředit. Stavu, při kterém myšlenky je tak plynou. Jsou to zpravidla chvíle, kdy je člověk sám se sebou. Heller dodává, že se nemusí nutně jednat o meditaci nebo jinou extrémní formu oproštění se od vědomého myšlení. Heller říká: "Může to být pro někoho jen takové odpočinkové poslouchání hudby, pro jiného zapálení si jointu." Právě v takových chvílích podle Hellera přichází přelomové myšlenky a nápady. "Nové ideje nemohou vznikat pod tlakem, nové, nevyzkoušené, nestrukturované nápady přicházejí vždy z ničeho. Nemají se kdy dostavit, když jste sto procent svého času nějak aktivní, mozek prostě potřebuje volné chvíle." A jako příklad uvádí některé přelomové teorie Newtona nebo Einsteina, které - jak se traduje - vznikly právě při nějaké formě nicnedělání (viz třeba slavný příběh o Newtonovi a jablku...).

S tím nelze než souhlasit! Třeba taková cesta vlakem, kdy je člověk sám a jen tak sleduje krajinu z okýnka... Ale, jak říká i sám Heller, v době tlaku na maximální výkon a pracovní nasazení, se "nicnedělání" stává poněkud společensky nepřijatelným. S tím také nelze než souhlasit. Heller přitom "nicnedělání" vymezuje vůči odpočinku, který je často soustředěný a cílený. Líbí se mi provokativní myšlenkový náboj tohohle spolku!

A na závěr jedna z hlavních myšlenek spolku: V době zrychleného času (kdy se možnosti urychlení, které nabízí nové technologie, překlápí v tlak na urychlení) zůstává stále méně prostoru pro přijímání "zralých" rozhodnutí. Na sbírání plodů "nicnedělání". Vše musí být teď a tady. Závěrečná rada v celém rozhovoru zní: "Musíme tedy všichni snížit očekávání, nevidět pořád vše jako za pět minut dvanáct." To je triviální, ale absolutně přesné.