Nemůžu, co všechno je třeba, a tak čas letí a já místo čilé činnosti v posteli. Nelíbí.
Saturnina už před více než týdnem nahradil Bůh maličkostí Arundhati Royové. Opět je to trochu boj s jazykem, tentokrát ale překladatelka očividně dělala, co mohla, a zvítězit nešlo. Knížka je plná slovních hříček a přesmyček z angličtiny do malajálamštiny a zpátky, což se do češtiny transponuje jen těžko. Navíc indický kontext (dokonce jihoindický kontext - příběh se odehrává převážně v jihoindickém státě Kérala) je nám trochu vzdálený. Ale přesto je knížka skvělá, plná živočišnosti, živelnosti, života... ačkoli nad každou stránkou visí přízrak smrti. Svět dvou malých dětí, dvouvaječných dvojčat, v podivném světě dospělácké přetvářky a hořkosti má mnoho společného s dětskými světy kdekoliv jinde na světě. Chtěla bych umět malajálamsky, abych si tu hravost a jazykovou šťavnatost mohla zažít z první ruky!
KAM ODEŠLY LANĚ
Klubíčka stromů, prázdné stráně
a včera se tu pásly laně.
Dnes si v tom opuštěném kraji
na schovávanou děti hrají.
Odešly laně, ale kam,
daleko, blízko, nebo tam,
kde na palouku v zeleni
čekají bílí jeleni?
Odpověď na tu otázku
je jednoduchá: dál se pasou
na druhé straně obrázku.
(Jan Skácel ve stejnojmenné knížce pro děti ilustrované Josefem Čapkem. Krása krásná! V roce 2004 vydal Knižní klub.)
Busem č. 129 na Zbraslav a pak po hřebeni mezi Berounkou a Vltavou pod Cukrák a dál přes Jíloviště dolů do Všenor. Joj, krásně to jelo! První běžky sezóny 4. 12.
(Obrázek: Výhled zpod Cukráku do údolí Vltavy, nalevo kousek Vraného.)
Život je někdy hrozně těžký k unesení. Zvlášť když jsou některá břemena stále tam, kde kdy byla.
A tak zase Saturnin! Zlepšuju si náladu.
Míša od Ivety minulý týden v hospůdce poradila zajímavé čtení. Arundhati Royová - Bůh maličkostí. Koukám, že v Městské knihovně mají na skladě dva svazky, tak si asi v některé z obědových přestávek udělám procházku na Mariánské náměstí!
Je trochu zklamáním. Peter Hoeg a Cit slečny Smilly pro sníh. Nemůžu
nějak najet na společnou vlnu. Je to takové příliš technické, chladné,
odtržené. Nevím. Možná je to překladem? Často vůbec nerozumím
událostem ani motivům. Ale jsem teprve někde v polovině, tak jí ještě
dávám šanci. A pokud to neklapne, už teď se těším na repete Mistra a
Markétky! Dobrou noc přeje Ver a Brad Mehldau :)
nějak najet na společnou vlnu. Je to takové příliš technické, chladné,
odtržené. Nevím. Možná je to překladem? Často vůbec nerozumím
událostem ani motivům. Ale jsem teprve někde v polovině, tak jí ještě
dávám šanci. A pokud to neklapne, už teď se těším na repete Mistra a
Markétky! Dobrou noc přeje Ver a Brad Mehldau :)
Ten nadpisek zní trochu divně - asi se ještě budu muset zamyslet, jak vlastně rubrice tohoto typu říkat.
Nicméně, dnes dva jedinečné zážitky! Dva filmy Luise Buñuela najednou... nečekaná dávka nečekané podívané. Vím, že Buñuela má ráda moje maminka. Ale nevěděla jsem, co vlastně od něj čekat. Rozhodně jsem nečekala dokonalý surrealismus a dokonalou absurditku!
V Bio Oko dávali dvojkombinaci: Andaluský pes a Nenápadný půvab buržoazie. K tomu prvnímu patří zmínka o surrealismu a k tomu druhému zmínka o absurditce.
Ad surrealismus: Roky jsem si lámala hlavu, co je nejvlastnějším obsahem tohoto uměleckého směru. Je to Andaluský pes. V čisté podobě!
Ad absurditka: Více než postmoderní, více než absurdní, plné otázek - Le Charme discret de la bourgeoisie je mi ještě pořád trochu otázkou. Jednoznačně však zůstal určitý dojem "lehkoživota". A pak také první klíč k ději: zhmotněné myšlenkové proudy ve formě tlaků společnosti západní Evropy 60. let vyvíjených na lehkoživé z vyšších tříd. Ten dojem na mě doléhal jak během divokých snů hlavních postav, tak při prostřizích na neradostnou pěší chůzi cestou mezi poli. Proces a výsledek, oboje v nepříjemných představách těch, na které takové tlaky míří. Změna pořádků a co to udělá s těmi, kdo z nich nemohou vyjít jako vítězi.
A během minulého týdne ještě jedna téměř pětihvězdičková záležitost - Mar adentro / Hlas moře. Komorní drama o vůli žít a vůli nežít. Úžasné pohledy na moře a krásná hudba.
Během října se toho sešlo celkem hodně:
Věra Nosková - Bereme, co je
Věra Nosková - Obsazeno
Karel Schulz - Kámen a bolest
Všechny tři knihy mají společný krásně bohatý jazyk. Pokaždé jinak. Nosková je hovorově šťavnatá a strakonický dialekt mi je nečekaně blízký - objevuje se spousta zapomenutých slov z dětství a porůznu jsou rozeseté milé germanismy. A Schulz, to je koncert klasické vzdělanosti. Už dlouho jsem nečetla knihu, abych si musela semtam nějaké to slovo najít ve slovníku. Úžasné - a to včetně myšlenek a různých filosofických odboček, které mě házely zpět do hodin filosofie na gymnáziu.
A z Noskové jako článeček vedoucí k nějaké budoucí četbě následující úryvek z Fausta:
Ja, diesem Sinne bin ich ganz ergeben,
Das ist der Weisheit letzter Schluss:
Nur der verdient sich Freiheit wie das Leben,
Der täglich sie erobern muss.
Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
Jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
Od minulého týdne se peru s Citem slečny Smilly pro sníh Petera Høega. Po těch jazykově vydatných a hladivých českých knížkách je překladová literatura trochu náročnější. Nemůžu si zvyknout na nezvyklý slovosled a marně si lámu hlavu, zda za to může originál, překladatel, nebo já. Každopádně si mě Smilla pomalu začíná získávat svým tajuplným příběhem, takže to nakonec asi bude další milá položka ve čtenářských záznamech. Uvidíme!
Tak krásnej podzim nebyl už léta!
