S Devendrou Banhartem a Carlosem Ruizem Zafónem.
Hrůzy a úzkosti světa na chvíli zahnané do kouta.
Pro každého cinefila absolutní mus. Objevila jsem dneska náhodou tři nejstarší filmové kousky české hrané kinematografie! Takové malé pokusné veselohříčky.
Jsou to filmí miminka. Každé má stopáž kolem minuty, neumí mluvit a tak podivně sebou mele... ale počin je to kouzelný a roztomilý! A příběh jejich vzniku taky. Jak praví Wikipedie i ČSFD, všechna tři dílka byla natočená před hospodou U Nesmysla (tak krásné jméno!) na pražském výstavišti a filmy se pak promítaly v Českém kinematografu, dřevěné boudičce na Václaváku, v rámci Výstavy architektury a inženýrství v roce 1898.
Inu, nechť se čtenář pokochá sám, filmečky jsou tu:
A zbytek historek a povídánek nechť si dohledá pomocí googlu... je jich tam celá náruč a je to krásné čtení :-) A když historky dojdou, stačí roztočit fantazii a tu kouzelnou objevitelskou dobu si představovat. Dostala jsem silnou chuť vidět Báječné muže s klikou!
Liv Ullmannová - Proměny
Knížka zachráněná z vyřazených v malé sídlištní knihovně... taková popelka mezi vánočními dárky letos, s malým věnovacím lístečkem od babičky. Nenápadná a šedá jako myška, ale uvnitř září! V té útlé knížce se skrývá tolik emocí, ženské moudrosti, opravdovosti. Je neuvěřitelné, že tak niterné a čisté myšlenky zaznamenávala vytížená herečka, která byla ve věčném poklusu mezi Hollywoodem, Norskem a dalšími místy. Dlouho jsem nečetla knížku, s jejímiž pocity bych tak rezonovala, jejíž myšlenky by mě tak často oslovovaly. Hluboká poklona a díky autorce.
Letošní novoročenka byla dvoudílná a s možností výběru :-)
Krásně výstižný esejík k románu Arundhati Royové "Bůh maličkostí", o kterém jsem psala někdy začátkem prosince. Takhle bych to nikdy nedovedla napsat, ale každé slovo sedí.
přeje verrrberrr
Beck's Green Lemon. Ňamka!
(Souvenyr z vejletu na vánoční večírek v Münsteru.)
Godfrey Reggio: Koyaanisqatsi
4 hvězdičky za nápad, který pohnul kinematografií. Mezi inspirované patří Baraka, ale řekla bych, že třeba i klip k Madonnině songu Ray of Light.
Nějak mi přijde, že Baraka byla daleko lepší. Vyváženější, s příběhem, s poselstvím. Ale to může být jen dojem - Baraku jsem viděla jako první, ačkoliv vznikla až deset let po Koyaanisqatsi. Koyaanisqatsi má taky příběh, nebo - řekněme - linku - ale ne tak dynamickou, pestrou.
Název v překladu z jazyka indiánského kmene Hopi znamená něco jako život vyvedený z rovnováhy. Možná jsem poměštěná, zvyklá shonu velkoměsta, výdobytkům civilizace, ale nějak mi tenhle prvek ve filmu nepřišel dominantní. Když mimo rovnováhu, tak co je ta rovnováha? Na počátku jsou indiánské jeskynní kresby, v první třetině úchvatná krajina, ale nevím, jestli to je ta pravá rovnováha, ze které jsme omylem vyskočili.
Ale OK, Reggio byl svého druhu první (alespoň myslím), takže s radostí lze přivzít jedno očko a stejně je dojem impozantní.
Zajímavé scény: Černošská (asi) ghetta, vybydlené čtvrti s tunami odpadků a průhlednými paneláky. Nechtělo se mi věřit, jak moc to připomínalo český Chánov nebo slovenský Luník IX. Zajímal by mě kontext. Kde to bylo? Proč tyhle čtvrti vznikly? A proč je ve filmu jejich demolice? A pak krásná příroda v úvodu. Hlavně bílé písečné duny, geometrie, pohyblivá fotografie. A nezapomenutelné je děsivé tempo konce druhé třetiny. Z toho snad budu mít zlý sny!
Film je teď dostupný na YouTube (v devíti částech a celkem slušné kvalitě). Pokud jste nedávno viděli Baraku, nebo ji plánujete skouknout v blízké budoucnosti, doporučuji dát si odstup nějaký ten měsíc, jinak si zkazíte dojem. Filmařské nástroje i některé motivy se podobají, ale pokaždé chtějí sdělit něco jiného. Zbytečně by se vám to rozostřilo a výsledný dojem by vás snad dokonce mohl rušit (jako trochu mě). Jinak hodno doporučení!
Pozor! Pozor!
Velký výběr vtipných kaší!
Zvláště pro ty,
kterým v hlavě straší!
Velká příležitost!
Žádná věda!
Každý bezbolestně
zmoudří u oběda!
(Jiří Žáček - Aprílová škola)
A zase jeden krásný objev via Český Rozhlas 3 - Vltava!
Krátká četba v cyklu Moderní povídka: Guillaume Apollinaire: Pražský chodec. Odvěký příběh věčného Žida Ahasvera, Apollinairem zasazený do prostředí Prahy někdy na přelomu 19. a 20. století (líčení Židovského města trochu připomnělo Urbanův román Lord Mord - kdo ví, třeba Urban tuhle povídku dobře znal). Čtená forma povídce určitě přidala nějaké kouzlo navíc, ale i bez toho to je krásný kousek. Líčení Prahy, tajemno a chuť žít a užít (když už se musí žít věčně). Příběh vyšel v rámci sbírky Kacíř a spol.
To vypadá na další cestu na Mariánské náměstí, mají tam v knihovně vydání z roku 1965 s linoryty Josefa Čapka. A to samé prodává internetový antikvariát Shiori za pár korun. Oj, pokušení veliké.