Létem tohle nádvoří přímo dýchá. Když člověk nechce postávat v dlouhé řadě aut a tramvají mezi Jindřišskou a Václavským náměstím, tak vyskočí pod Jindřišskou věží narychlo z tramvaje a doběhne na Příkopy pěšky. A když dostane chuť změnit vychozenou trasu rozpálenými ulicemi, zahne na Senovážném náměstí do útrob Slovanského domu. A najednou je očarován! Pod ohromnými platany (někdo tvrdí, že to jsou sykamory, což prý může být totéž) doslova tepe klid. Chvěje se a přitom kolébá. V sladkém stínu obrovských stromů tu je vyskládaná letní zahrádka restaurace Kogo. Ta je toho příčinou! Vždycky, když probíhám kolem, musím chtě nechtě zpomalit a zasnít se, jaké by to bylo, kdyby si člověk mohl na chvilku sednout do křesílek a v líném odpoledni strávit pár hodin ve společnosti přátel. Představuju si, že italská kuchyně je v tomhle podniku stejně okouzlující jako místo, ve kterém ji podávají svým hostům. Tohle je můj aktuální daydream. Tak snad jednou!
Kolega si koupil Velkou rybu, která onehdá vyšla v českém překladu. Na knížku si počkám... za chvilku určitě bude v Městské knihovně. Ale dostala jsem nepřekonatelné nutkání kouknout se na film Tima Burtona, kterej byl podle téhle knížky natočen v roce 2003!
Potřebovala bych do sprchy nějakej voděodolnej poznámkovej blok. Vždycky mě v ní napadne nějakej geniální nápad, a než se vyhrabu z koupelny, tak je pryč!
Skoro jsem zapomněla, jak návykový můžou bejt pro ouška Tata Bojs. Na jejich Futuretru a Biorytmech jsem kdysi jela několik měsíců v kuse.
A teď jsou tu zpátky s chytlavou, hravou a příjemnou deskou. Nevím, jestli jim všecko tak krásně šlape, jako tahle ukolébavka pro dospělé (viz níže), ale skoro po té jejich Ležaté osmičce toužím :-) Jejda!
Algoritmus Last.fm, který zařazuje skladby do náhodného výběru při přehrávání mého "Mix Radia", mě nikdy nepřestane překvapovat. Tak například při poslechu Last.fm v práci s železnou pravidelností mezi pátou a šestou odpoledne zařazuje slavnou nezničitelně pozitivní písničku Bobbyho McFerrina "Don't Worry, Be Happy". Neznám empatičtější algoritmus :-)))
Portugalské fado se mi dostává čím dál tím víc pod kůži! Trochu jako francouzský šanson, ale snad díky melodičnosti nebo neoposlouchanosti (?) se mi líbí daleko víc.
Tentokrát bez komentáře, protože kdybych začala psát, skončila bych nejdřív za tři dny. Protože v té knížce je tolik nového, zatím jen tušeného. Protože ta knížka je tak vídeňská! A tak propletená s osudy Česka. A protože literárně působí trochu obtíže (nevyvážený dojem z první a druhé části, roztahaný konec a tak různě podobně). A tak tedy jen jako kratičká poznámka. Víc o knížce třeba tady. A recenze třeba tady.Každopádně pro každého viennofila je tohle povinné čtení. Komu nedělá potíže číst v němčině, tak určitě doporučuju zabrouzdat na amazon a zakoupit knížku za pár euro v originále.
Potrefená Husa v Platnéřské: Je skvělé, když šéfkuchař ví, že sladké
jídlo nemá být zas tak sladké! [Zapékané palačinky s tvarohem a broskvemi, polední menu]
jídlo nemá být zas tak sladké! [Zapékané palačinky s tvarohem a broskvemi, polední menu]
Praha
S rozhořčením musím konstatovat, že hláška Forrestovy mámy, že "život je jako bonboniéra - nikdy nevíš, co si vytáhneš", v případě bonboniér Orion (klasická bonboniéra Modré z nebe) neplatí. Vytáhneš si pokaždé lacinou nepoživatelnou čokoládu s krémem nebo drceným oříškem, kterou by se solidní čokolatiér styděl prodávat snad i jako low-end tabulku v plastovém obalu. Je mi smutno z toho, že díky Nestlé naše čokoládová hvězda pomalu vyhasíná. Ničím jiným než snahou o segmentaci produktů a zachování vyššího segmentu pro dražší značky z portfolia si tohle nedovedu vysvětlit. Ještěže tedy zbývá aspoň Lindt. Jeho bonboniérky naopak stojí za to. Lahodné a poctivé! Myslím, že vzhledem k tomu, že tohle je sváteční mlsání, jde skousnout i víc než dvojnásobnou cenu.