Uschovánky na později

Dostalo se mi teď do ruky víceméně nezávisle na sobě pár textů, které jsou docela inspirativní. Všechny z mého pohledu mají za společný jmenovatel měšťanskou morálku, ať už jako něco, co pominulo, v článku Jana Kellera, jež zjednodušeně ale zajímavé skicuje hodnoty dnešní produktivní generace (Jan Keller: Dobrodruzi každodennosti; k uschování: 1) vymezení "prekérních intelektuálů" jako protipólu k úspěšným "bobos" a 2) hodnoty generace hippies jako nedílná součást současných manažerských postupů a firemní kultury velkých korporací), nebo jako něco, co se s měšťanskými hodnotami přímo vypořádává.

Z druhé skupiny je kniha polské socioložky Marie Ossowske (Měšťanská morálka), která je recenzovaná v nedávném Respektu (zatím jsem četla jen recenzi, ke knížce se snad prokoušu později), a román Hermanna Hesseho Stepní vlk, jež se s měšťanskou morálkou velmi intenzivně vyrovnává. Ke Stepnímu vlkovi snad trochu víc ještě někdy příště, protože co stránka, to nějaký obraz, který mi naprosto rezonuje.

Mokré hory

Vzpomínka na červencové Jeseníky. Nádherné a pusté kopce s probouzejícím se podhůřím, nádhernými lázněmi v Jeseníku a železnicí Aloise Nebela.

Nej nej nej:

  • Chata H&D na Červenohorském sedle. Velmi povedená současná architektura v kombinaci s praktickým uspořádání, nádherným výhledem a kouzelnou paní správcovou. Ubytování v jednoduchých, ale designově parádních, pokojích s vlastní stravou (k dispozici plně vybavená kuchyňka). Doporučuji bookovat s dostatečným předstihem :-)
  • Balneopark u Hotelu Priessnitz v Jeseníku. Open air lázně v duchu léčebných postupů Vincenta Priessnitze (léčivá síla pohybu, slunce a studené vody). Skvělé provedení, celé z přírodních materiálů (kámen, voda, dřevo), poutavě zpracovaný odkaz Vincenta Priessnitze (pacienti museli povinně pracovat a dělat tůrky a nesměli spolu mluvit o nemocech - geniální!) a nádherné výhledy na okolní kopce. Tenhle lázeňský svah může směle konkurovat ozdravnému potenciálu kdejakých mořských pobřeží.
  • Slezský Semmering. Krásná horská železnička, kterou proslavil Alois Nebel. Hodná projížďky, a to nejen v případě, že je člověk blázen do vláčků :-)

Krásných pár dní!

Deníček

Není čas a myšlenky utíkají na všechny strany, ale pořádek musí být a když si to teď nepoznačím, tak za měsíc za dva už nebudu vědět. A kde pak lovit nitky vzpomínek.

Takže tedy filmy za červen a červenec.

Urbanized (2011). Skvělý dokument o urbanismu a městském plánování. Další kousek z aerovodu. Místy možná trošku zjednodušený, ale rozhodně zajímavý a obohacující!

Svět podle Garpa (1982). Můj nejmilejší Irving. Z lásky ke knize nejde nemilovat film :-) A pak taky New Hampshire!

V rámci červnového marodění taky vzpomínkové Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Stále skvělý.

Dr. Divnoláska (1964) od Kubricka. To se nedá popsat, to se musí vidět. Úžasný, dokonalý a přesný!

Světáci (1969). Kouzelná My Fair Lady počesku se Sovákem, Brodským, Bohdalovou, Jiráskovou, Janžurovou... A s Oldřichem Novým! Zapomenutej poklad český kinematografie!

A na závěr hodně zajímavý dokument, opět z aerovodu. Tantra (2010). Inspirující, přesvědčivý, silný. I když asi ne pro každého.

...

Zpět z kurzu PŠL a z prachu, který zůstal po výbuchu nahromaděných emocí, pomalu skládám svůj život zpátky do úhledného tvaru. Moc to nejde. Za úhledné úhelníky bych byla vděčná. Na úhledné zdi zatím nelze pomyslet. Ale netřeba snad spěchat. Teď jsou na řadě úhledné základy.

Na vlnách TSF!

Objev měsíce. Úžasné jazzové rádio TSF Jazz. Včera živý koncert Avishaie Cohena přenášený z Cafe de la Danse v Paříži. A dnes krásné poslouchání, které jen tak plyne k práci. A do toho lahodná francouzština, které sice nerozumím, ale stejně se mi líbí, protože mi přimíná cesty do Bruselu. Nadšení!

Vážený pane prezidente.

(Otevřený dopis budoucímu prezidentovi ČR)

V nedávných dnech zaslal prezident Spolkové republiky Německo Joachim Gauck Vašemu předchůdci v úřadu oficiální dopis, kterým vyjádřil svou lítost nad tím, co se před 70 lety stalo v Lidicích a Ležákách. Vážený pane prezidente, stejně jako pan prezident Klaus vnímám dopis pana prezidenta Gaucka jako velmi důležité gesto, které napomáhá uzavírání bolestivých kapitol v naší společné historii. Češi a Němci jsou si blízkými sousedy, a to jak geograficky, tak v mnoha hospodářských i kulturních oblastech. Ale stále zůstávají témata, která jsou tabu.

Také česká strana ve své historii způsobila mnoho osobních tragédií. Ačkoliv my nejsme těmi, kdo tak tehdy rozhodl, nemůžeme se k těmto událostem stavět, jako by neexistovaly. Vážený pane prezidente, moc bych si přála, abyste za několik let mohl zaslat podobný dopis do Německa a Rakouska a vyjádřit hlubokou lítost nad událostí, která z rozhodnutí české politické reprezentace hluboce poznamenala životy mnoha lidí – nad odsunem sudetských Němců. Přála bych si, aby v české společnosti do té doby proběhla konstruktivní historická a politická debata na toto téma a aby naše politická reprezentace měla dostatek osobní integrity takové gesto podpořit.

Vyjádření lítosti nestojí moc, není to žádná revize dávných rozhodnutí, ani příslib odškodnění. Je to lidský projev zármutku nad tím, že se historie ubírala cestami, které nebyly správné, i když možná ve své době byly nevyhnutelné. Ať už byla poválečná situace jakákoliv, z pozice obyčejných lidí, kteří museli odejít ze svých domovů a začít budovat nový život jinde, a z pozice pozůstalých po obětech, které byly zabity v době divokých odsunů, se jednalo o obrovskou osobní tragédii. 

Tato tragédie je s lidickou tragédií a s ostatními tragédiemi 2. světové války nesouměřitelná. Tragédie není možné ani správné poměřovat. Každá tragédie je pro toho, komu se stala, osobním maximem neštěstí. Proto si myslím, že odsunutým, zabitým a jejich potomkům za Českou republiku také dlužíme vyjádření lítosti a zármutku.

S pozdravem
verrrberrr v.r.

Všichni dobří rodáci

Pokračuju v průzkumu filmových šedesátek.

Na tenhle film jsem se chystala už dávno, protože spousta lidí, na které dám, jej považuje za nejzásadnější počin své doby. A když jsem ve Víkendu HN narazila na rozhovor s Vojtěchem Jasným, bylo jasné, že tenhle film musí v mé filmotéce přistát co nejdřív.

Svou portrétovitostí a venkovskou lyričností pro mě byl možná trochu hůř stravitelný než jeho městský protějšek ze stejné doby (a o stejné době), hrabalovští Skřivánci na niti (které jsem viděla v březnu). Ale bez ohledu na to plný silných svědectví.

Všichni dobří rodáci - Vojtěch Jasný - Československo, 1968