...

Terapeutické procházky fungují! Učím se chodit po Praze pěšky. Jde to překvapivě dobře. Z práce to je půl hodinka, z jógy tři čtvrtě. Nějak to vychází, že vždycky většina cesty vede podél řeky nebo parky, a přesto je co možná nejkratší. Neuvěřitelné.

A pak také úlevné bloumání proti proudu řeky. Z Podolí do Braníka. Z Braníka do Komořan. Voní bez. Kvete jasmín. Řeka po povodních pochopitelně smrdí, ale i to má své kouzlo. V modřanských lagunách jak o závod řvou žáby.

A pak ještě: Vonná paměť  je ta nejkrásnější! Za modřanským nádražím přes trať  u řeky proběhl pach starých dřevěných pražců. Polehoučku... jakoby tušením, návrat ke staré železniční vlečce, kdysi dávno, na Valše, mezi zahradou a tankovkou. Pod nákladními vagóny, které vozily uhlí, jsme jako děti nechávali rozjet drobné penízky a víčka od limonády. Málem bych zapomněla.

Slasti

Otočit na sebe dva tři kýble ledové vody ze studánky. Na sluníčku osychat s hlavou v mateřídoušce. Léto. Na chatě v lesích.

Rudišova Národní třída

Zdá se mi to, nebo Rudiš ve svém novém románu Národní třída vykrádá Jáchyma Topola? Stylem a laděním Sestru a názvem jeho undergroundovou kapelu? Usuzuju zatím jen z krátké ukázky v Hospodářkách.

Aby bylo jasno, Rudiše si vážím. Vytvořil skvělé věci (Nebel vede). Ale zároveň je to podle mne takový DJ české literatury. Nasává existující a dále jej remixuje. Ten pocit jsem měla už u Punku v Helsinkách a vlastně i u Nebe pod Berlínem. Samozřejmě, může být, že jsem příliš příkrá. Může být, že Topol i Rudiš zachycují podobné sféry reality, ač dvacet let od sebe, a proto tu podobné výrazové prostředky a podobné ladění mají své místo. A koneckonců i kdyby ne, remix často posouvá dílo do úplně jiných dimenzí a má tak v proudu tvorby svoje důležité místo.

Bude zajímavé vzít do ruky celou knihu a udělat si názor ještě jednou.

...

Ach, Hesse! Můj nejlepší přítel posledních měsíců. Vynořuje se téměř s pravidelností měsíčních cyklů. Vždy, když je třeba.

"Domov není tady ani tam. Domov je v tobě, uvnitř, anebo není nikde."

Hermann Hesse, esej Stromy

...

Spát u kachlových kamen. Dotekem čerpat sílu ze stoletých trámů. Nekonečné minuty sledovat šneka, jak vystrkuje růžky. Ve stráni nad řekou ležet v jeteli a vést chytré řeči. U kostela v Nových Sadech pohladit chudobky s karmínovým okrajem a očistně zaplakat nad hrobečky malých dětí. U paní sýrařky podrbat za ouškem mazlivé kozy (každá má své jmého) a pohledem polaskat ovečky. Hrabat pokosenou trávu. Jít deštěm dál a dál přes louky a po okrajích lesa. V dálce vidět krávy a koníka, jak táhnou po obzoru stejným tempem jako mraky nad ním. I pro zastřenou mysl krása krásná. Slavonicko.

...

Kéž se splní to,
co bylo zamýšleno.

Kéž uvěří.

A kéž se usmějí nad svými vášněmi.

Vždyť  to, čemu oni říkají vášeň,
není ve skutečnosti duševní energie,
ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem.

A hlavně,
kéž uvěří sami v sebe,
kéž jsou bezmocní jako malé děti,
protože slabost je velká věc
a síla je ničím.

Když se člověk narodí,
je slabý a pružný,
když umírá,
je tvrdý a necitlivý.

Když strom roste,
je jemný a vláčný,
a když umírá,
je suchý a tvrdý.

Tvrdost a síla
jsou společníky smrti.

Pružnost a slabost
jsou projevem svěžesti bytí.
 
Protože to,
co ztvrdlo, nezvítězí.

Andrej Tarkovskij, Stalker

Po mnoha letech opět tenhle tajuplný film. Má pro mě zvláštní kouzlo. Kdysi před mnoha lety mi Kuba vyprávěl, že na festivalu v Jimramově viděl film, nepamatoval si název, říkal mu Zóna. O průvodci, který vodí lidi do míst, kde se dějí věci a neplatí běžná pravidla. O holčičce, která nemůže chodit a přesto kráčí krajinou. A pak jsem o něco později pročítala Zlatý fond her a narazila na hru Stalker, jejíž motivace byla tak sugestivně popsaná, že mě dočista vtáhla. Postupně bylo jasné, že film, kterým je hra inspirovaná je týž, který mi vyprávěl Kuba. Zatoužila jsem jej vidět a zatoužila jsem hrát tuhle hru. A o mnoho let později (nebylo tou dobou ještě běžné filmy stahovat na jedno kliknutí z internetu), jsem film skutečně viděla. A vloni jedné noci uprostřed krušnohorského lesa jsem s úžasem zjistila, že jsem se ocitla ve společnosti průvodce, "stalkera" a konečně také putuji zvláštní opuštěnou krajinou, kde tečou rezaté potoky a z opuštěných transformátorů visí utrhané dráty. Splněný sen a naplněný příběh. Nitky k němu se sbíhaly a provazovaly po léta.

Minulý týden jsem se na tohle Tarkovského poselství podívala znovu. A opět nový pohled. Síla bolesti, slabosti a křehkosti. Síla víry. Cesta ke štěstí skrz utrpení. Krásný film to je.