Když mi proplouvá název Lásky shora myšlenkama, tak mě zvukomalebně napadá, zdalipak s ním má něco společného název divadelního souboru LÁHOR/Soundsystem? Tedy kromě toho, že se oboje točí kolem režiséra Petra Marka.
Mimochodem, divadlo v podání tohohle uskupení je výborný! V srpnu v Kabinetu múz na Letní filmové škole v Uherském Hradišti byli obzvláště skvělí. 100 procent alibi o velmi netradičním setkání kdesi na horské chatě. Must see.
Láska shora. Tohle se do hvězdiček nevejde. Ivan by řekl: "To je úlet!," a ďábelsky by se zasmál. Ale skvělej.
Chci do pokoje pár fotek z opuštěného městečka Kolmanskop u bývalého diamtového dolu v Namibii. Jsou neuvěřitelně surreálné... průhledem mezi pootevřenými oprýskanými dveřmi se řadou pokojů přesýpají vrstvy písku a poušť si bere zpátky, co jí patří.
Zkusila jsem jít legální cestou, koupit licenci k nějaké pěkné fotce, která je zařazená v profi databance obrázků. Ceny jsou většinou kalkulované pro komerční účely, a tak mi včera večer na můj naivní dotaz ohledně nekomerčního využití v mailu přistála tahle roztomilá zpráva z Getty Images:
For personal use each image can run anywhere from $216-$281. Since you want to purchase multiple images I can bring the price down for you to $150 per image. Let me know how you would like to proceed and if you have any questions.
Přijde mi to skoro až vtipné. Takže asi zpátky k vlastnímu papíru a štětci :-)
(Doplnění: Je to o to vtipnější, že zpáteční letenka do Namibie stojí dle zběžné rešerše asi tolik, co 7 "zlevněných" licencí.)
Stýská se mi po řece. Po procházkách po náplavce a přes železniční most. Po těch krásných cestách z práce. Po pohledu z Podolky, přes Veslařský ostrov a širou vodu na protější břeh a svahy nad Žvahovem. Po klidu, který z toho pohledu vzlíná. Po klidu, kterým dýchá Podolka sama, když je prohřátá večerním sluncem nebo roztopeným krbem.
Strach. Všichni kolem skloňují strach a zbavování se strachu. Život ve volnosti zbavené strachu. Strach jako koule na noze, která brání tomu, aby člověk byl šťastný. Strach jako démon, který našeptává nedělej to, i když je to to jediné správné. Těch příběhů je spousta. Od nadšených podnikatelů a kreativců na volné noze, kteří zahodili strach a rozhodli se dělat to, co je baví, i když to vůbec není jistá existence, až po lidi, kteří o euforii z toho, že překonali svůj strach, mluví ve zcela jednoduchých souvislostech.
Přemýšlím, zda je to tím, že moje generace, a tedy lidi, kterými jsem převážně obklopená, přichází do věku, kdy se strachy a traumata z dětství a dospívání lámou a odcházejí a na jejich místo se dostává nadšení z následného uvolnění. Nebo zda se něco hýbe v době, kterou žijeme, zda tohle uvědomění přinesl nějaký spodní proud společenské nálady (ač to téma určitě nezajímá celou společnost, uchopují jej často lidé, kteří jsou či mohou být v roli společenských elit, což má svou váhu). Dost možná je to ještě jinak.
Rozvažuju, jakou hodnotu naše strachy mají. Určitě to není jen nesmyslná obava z následků porušení nějaké zbytečné konvence, kterou nám vštípili rodiče nebo jiné autority - destruktivní strach, naše vlastní slabost, která nám úplně zbytečně svazuje ruce, a je jen otázkou času, zda a kdy si to uvědomíme. Strach má svůj hluboký základ. Má co dělat s intuicí, a proto si myslím, že by se mu mělo pozorně naslouchat. Ač je třeba důkladně rozvažovat a rozlišovat, protože se zdá, že mechanismus, který nás pomocí strachů a podprahových tušení, řídí, má v bezpečném prostředí tendenci produkovat bludy.
A ještě jedna otázka ve vzduchu. Jaký bude svět, ve kterém se poměrně zvětší počet lidí, jež se naučí ovládat a překračovat své strachy? Bude lepší, odvážnější, správnější, nebo naopak lehkomyslnější, přivedený za bod zlomu únosného rizika?
Tolik malá úvaha na dobrou noc. Spíše taková skica úvahy...
Nejprve malování barvami. Na arte s rozkoší neurčitého výsledku, malování, které může dopadnout jakkoliv. A pak doma ještě jednou, bílou barvou na stěnu. Konečně jsem dnes měla dobrý odstín (tušili jste, že bílá malířská barva jich má kolem 70?), konzistenci i váleček. Po letech stojím na štaflích a spoustu věcí dělám vůbec poprvé v životě. Nový byt. Někdy je hodně vyčerpávající držet krok s vlastní touhou mít věci podle představ.
Káva s rýžovým mlékem chutná jako Kofila!
Areál bohnické léčebny je nejkrásnějším parkem v Praze! Volně přístupným, zeleným, neuvěřitelně rozlehlým, plným bizarních budov a vzrostlých stromů. Kouzelně klidným. Zajděte se někdy podívat.
Dnes na Vltavě moc zajímavý pořad o Honze Krejcarové, bohémce doby čistě nebohémské v prvních letech budování socialismu, dceři Mileny Jesenské, partnerce Egona Bondyho (což s uměleckou nadsázkou zachycuje film 3 sezóny v pekle), významné múze celé generace umělců, autorce silně pornografických textů i filosofických úvah. Po vztahu s ní se prý Bondy musel uchýlit do psychiatrické léčebny.
Neuvěřitelný osud. Neuvěřitelná musela být síla a vášeň, která ji poháněla po všech těch životních zákrutách. Vymyká se mému chápání, nepřestává mě fascinovat a rozrušovat, je zcela nepředstavitelná. Kde se něco takového v člověku vezme?
Špatně jsem plel -
květ svlačce
něžně září.
(opět Jan Frolík)