Strach. Všichni kolem skloňují strach a zbavování se strachu. Život ve volnosti zbavené strachu. Strach jako koule na noze, která brání tomu, aby člověk byl šťastný. Strach jako démon, který našeptává nedělej to, i když je to to jediné správné. Těch příběhů je spousta. Od nadšených podnikatelů a kreativců na volné noze, kteří zahodili strach a rozhodli se dělat to, co je baví, i když to vůbec není jistá existence, až po lidi, kteří o euforii z toho, že překonali svůj strach, mluví ve zcela jednoduchých souvislostech.
Přemýšlím, zda je to tím, že moje generace, a tedy lidi, kterými jsem převážně obklopená, přichází do věku, kdy se strachy a traumata z dětství a dospívání lámou a odcházejí a na jejich místo se dostává nadšení z následného uvolnění. Nebo zda se něco hýbe v době, kterou žijeme, zda tohle uvědomění přinesl nějaký spodní proud společenské nálady (ač to téma určitě nezajímá celou společnost, uchopují jej často lidé, kteří jsou či mohou být v roli společenských elit, což má svou váhu). Dost možná je to ještě jinak.
Rozvažuju, jakou hodnotu naše strachy mají. Určitě to není jen nesmyslná obava z následků porušení nějaké zbytečné konvence, kterou nám vštípili rodiče nebo jiné autority - destruktivní strach, naše vlastní slabost, která nám úplně zbytečně svazuje ruce, a je jen otázkou času, zda a kdy si to uvědomíme. Strach má svůj hluboký základ. Má co dělat s intuicí, a proto si myslím, že by se mu mělo pozorně naslouchat. Ač je třeba důkladně rozvažovat a rozlišovat, protože se zdá, že mechanismus, který nás pomocí strachů a podprahových tušení, řídí, má v bezpečném prostředí tendenci produkovat bludy.
A ještě jedna otázka ve vzduchu. Jaký bude svět, ve kterém se poměrně zvětší počet lidí, jež se naučí ovládat a překračovat své strachy? Bude lepší, odvážnější, správnější, nebo naopak lehkomyslnější, přivedený za bod zlomu únosného rizika?
Tolik malá úvaha na dobrou noc. Spíše taková skica úvahy...