Zdá se mi to, nebo mi uprostřed mlhavé podzimní noci zpívají za oknem ptáčci jak o jarním ránu?
Vyplňovala jsem teď nějaký dotazník, kde byla otázka na tři artové filmy, které mě v poslední době ovlivnily, a já si uvědomila, jak těžko se mi loví z hlavy. A tak si říkám, že je načase se zase trochu víc věnovat svému cinefilskému deníčku.
Za poslední rok těch filmů nebylo zas tolik, ale některé opravdu stály za to. Dva z nich víc než ostatní.
Velká nádhera od Sorrentina. V každém detailu krásný film, který bych s radostí chtěla vidět i po třetí. Z existenčních otázek, které po filmu zůstávají, mrazí v zádech. Sladký život o pětadvacet let později. Ve chvíli, kdy už není čas říct si "dobrá, tak tedy jinak". Kromě toho je film milým společníkem před návštěvou Říma. Bylo kouzelné nějaký týden po jeho skouknutí jen tak náhodou v uličkách u Tibery narazit na palác, kde se Ramona s dětským úžasem diví, jaktože jsou sloupy na konci sloupořadí s falešnou perspektivou tak malinké.
Chlapectví od Linklatera. Velký experiment. Dvanáct let příběhu bylo natáčeno během dvanácti let. Ale to je jen technická zajímavost (i když reálné stárnutí malého kluka, který se před očima mění v mladého muže, bylo fascinující), to hlavní je klasická linklaterovská síla dialogů a civilní pojetí. V dočista komorním ději je tolik moudra a síly, že by si s nimi jiné filmy vystačily na několik dílů.
Ostatní filmy sklouzly jen tak po povrchu. Grandhotel Budapešť (zábava na dlouhý zimní večer, jinak nic extra), Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (vlastně dost plytká záležitost, na níž bylo nejlepší to, že jsem díky ní konečně byla v Modřanském biografu) a jeden film v rámci Festivalu německého filmu, jehož jméno jsem zapomněla, protože byl tak ujetý, prázdný a bez nějaké smysluplné katarze, že nebylo proč si název pamatovat.
A na zbytek si zrovna nemůžu vzpomenout. Což je v zápisníku, jehož hlavním účelem je soukromý boj s vlastní amnézií, zcela příznačné!
Chodím si do Valentinské jak ke starému kamarádovi, který přesně ví, jakou knížku mi kdy dát do ruky. Vždycky mi v policích padne oko právě na tu knihu, která mi zrovna hezky ladí do života.
Nedávno jsem si přinesla výbor z díla Miroslava Holuba. Jeho báseň o rovné páteři si pamatuju ještě z hodin literatury, ale má spoustu daleko lepších kousků. Vkrádá se mi do života drobnými náznaky už přes půl roku (básničkou, kterou v létě přinesl na piknik T., jinou básní, kterou někdo poslal do skupiny Poezie pro každý den). A teď tedy celá ta sbírka...
Poledne
Den kotví na mělčině.
Stromy se chtějí štěstím,
zpívají
nesmrtelní motýli.
Nebe je sladké
jako tvář, již milujeme.
Dětské hlásky
se kutálejí strání.
Slunce,
zpěv,
klid:
něco se chystá.
Kouzlo dní, které běží jinak. Po dlouhé době jsem byla malovat. Scházíme se teď na vyšehradské faře a je to tam tajuplně krásné. A když jsem pak šla na tramvaj k řece, ulice byla plná listí spadaného z gingka. Kéž se takové chvíle vraci stále a znovu všemu praktickému navzdory.
Netušila jsem, že básník Li Po byl samé víno anebo splíny! Při jednom ze svých výletů do antikvariátu ve Valentinské jsem narazila na Hrubínovy překlady starých čínských básníků a Li Povy básně tvoří snad polovinu (Hrubín jej prý měl ze všech nejradši).
Ale jsou tam i krásné střípky zastaveného času. Touha po klidu daleko v horách.
Sám na hoře Ťing-tching
Vzlétají ptáci. Osamělý oblak
lenivě někam pluje, odplouvá
Neomrzí nás na sebe se dívat,
ta hora na mne a na horu já.
Klášter na vrcholu hory Tchi
V klášteře na hoře jsem na nocleh.
Natáhnu ruku, hvězd se dotknu všech.
A nebešťany abych nepolekal,
mlčím a tajím dech.
Tak nějak jsem si Li Povu poezii vždycky představovala...
S.O.S chcę Krówkę jeść!
Dostala jsem od Lin slavná krakovská cukrátka Krówka a nemůžu se jich nasytit! Výborný mléčný karamel, jemňoučký, nepříliš sladký a měkoučký jako pelíšek.
Už se těším, až Lin zase bude v Praze :-)
Lenka Dusilová má nové album V hodině smrti a je snad ještě krásnější než to předchozí.
Dnes ho křtí v Arše a možná není náhoda, že jsou zrovna Dušičky. Nemůžu tam být, tak alespoň doma poslouchám a je mi dobře.
Někdy je dobré si opravdu důkladně odpočinout. Vzít po měsících stresu a práce zpátečku, naordinovat si nicnedělání (zpočátku je to trochu stresující, snad ještě víc než stres samotný). Dovolit tělu i mysli, aby si dělaly, co potřebují (a ukazuje se, že je to docela divoké, včetně rozběhu, ale snad také doléčení všelijakých neduhů). A uspořádat si své věci. Důkladně uklidit, dokončit drobnosti, které měsíce leží ladem, a nabrat síly na nové úkoly.
Neduhy mě na nějakou dobu uvěznily v posteli a doma. Neuvěřitelnou záplavu snů, které se mi každou noc zdály a byly snad ještě napínavější, divutvornější a vtipnější než kdejaký film, postupně vystřídala chuť na příběhy zvenku. A tak jsem objevila sérii televizních filmů Nevinné lži. (Ano, vím, že většina lidí kolem tuhle sérii zná už pár let, ale my, co nemáme televizi, jsme vždycky trochu opoždění.) V televizi teď běží druhá série, semtam namíchaná díly z první. A na stránkách České televize jsou teď všechny odvysílané díly k pokoukání. Některé jsou opravdu výborné. Trochu zkratkovité, jak to u televizních filmů bývá, ale řemeslně perfektně zvládnuté, a navíc na velmi aktuální společenská témata. Vedlejší účinky psychofarmak a potřeba dostát všemu, co si myslíme, že se od nás čeká, ve Vedlejších příznacích. Etické otázky asistované reprodukce v Chromozomu (mimochodem hodně pěkný díl, který jsem zvládla dvakrát!), rodinná tramata a vztahy mezi sestrami a matkou v trochu ujetém dílu Byl lásky čas.
A také jsem objevila skvělou dramatizaci knihy Mikiho Waltariho Tajemný Etrusk (kniha je bohužel rozebraná, takže už teď doufám, že ji znovu vydají!), kterou teď vysílá Vltava pod názvem Nesmrtelný Etrusk. Je to příběh plný tajemství a božských úradků. Za zavřenými víčky dokonale vykresluje vznešené starověké chrámy na březích středomořských ostrovů plné zasvěcených mužů a čarovných kněžek, starobylé lodě plné válečníků, mořeplavců a pirátů a starověká města s patricijskými vilami a paláci vládců. Jednotlivé díly jsou k poslechu na stránkách Rozhlasu, ale neváhejte, časem určitě budou jen ke koupi, jako předchozí oceňovaná četba Egypťana Sinuheta ;-)
Po období muškátového oříšku (a předchozích dobách dýňových a jiných takových) ke mně do kuchyně vtrhla červená řepa! Doby, kdy se podávala hlavně jako sterilovaná příloha k proklínaným obědům ve školce a škole, jsou naštěstí nenávratně pryč. Řepa je chuťový zázrak, ať už je syrová, marinovaná, pečená nebo vařená a rozmixovaná. A k tomu má ještě celý zástup blahodárných účinků na cévy, játra, zažívání, krvetvorbu a imunitu. Navíc prý vyvolává optimističtější náladu a pomáhá vylučovat jedovaté látky z těla. I kdyby to byla jen z poloviny pravda, je to dokonalý bonus k chuťovým a vizuálním potěšením, které tahle zeleninová Popelka nabízí!
Kouzla, která se dají s červenou řepou provádět, teprve objevuji (třeba dýňovo-řepná krémová polévka, různé saláty nebo tradiční boršč). Jedna pochoutka je ale už natolik vyladěná, že si zaslouží zaznamenat.
Pečená červená řepa s dýní je skvělým lehoučkým hlavním jídlem, ale dobře může posloužit i jako příloha třeba k hovězímu steaku. Je to prosté, a přitom dokonalé.
Na 2 až 4 porce (podle toho, zda chystáme hlavní jídlo či přílohu) si připravíme následující suroviny:
jedna menší červená řepa
polovina dýně hokkaido
čtvrtka celeru
200 g balkánského sýra
provensálské bylinky
olivový olej, sůl a pepř
Čím je červená řepa menší, tím je sladší a křehčí, ideální velikost je do průměru 8 cm. Nezapomeňte při krájení drobátko ujídat, budete zdraví jako řípa :-)
Zeleninu pokrájíme na kostičky 2x2 cm, poklademe na vymaštěný plech, zakápneme olejem, okořeníme, osolíme a dáme péct na 175°C. Po 10 minutách na zeleninu rozdrobíme nebo nastrouháme balkánský sýr a pečeme ještě dalších 20 minut (nebo dokud zelenina není měkká).
Se zeleninou je možné dál experimentovat a přidat třeba mrkev nebo kořenovou petržel...
Nechte si chutnat!
Objev z dnešní Jazz a Fussion hodinky na R1. Lars Danielsson a Leszek Mozdzer. Krása... Incognitor, The Time, Suffering. Jej.