Rýžový nákyp

Tohle bylo moje nejoblíbenější dětské jídlo (hned vedle buchtiček se šodó), ale už dávno jsem zjistila, že je zatraceně pracné, takže jsem ho nikdy nevařila. Ale vsadila jsem se onehdá s Ju, už ani nevím kvůli čemu, a prohrála, takže jsem se musela kousnout a tuhle pochoutku vytvořit. Stálo to za to, pročež si uschovávám recept!

Rýžový nákyp s meruňkami

2 hrnky rýže
1 litr (plnotučného) mléka
4 ks hřebíčku
2 lžíce cukru krupice
2 balíčky vanilkového cukru
150 g másla
2 vejce
čerstvé nebo kompotované meruňky
citronová kůra
moučkový cukr

Propláchnutou rýži povaříme zhruba 10 minut ve vodě (vody by mělo být v hrnci o pár centimetrů více než rýže, pokud je to třeba, můžeme nakonec přebytečnou vodu slít). Poté přidáme hřebíček a mléko a dál rýži vaříme, dokud nevznikne rýžová kaše. Pokud je mléko plnotučné, bude kaše vláčnější. 

Do hotové kaše přidáme krupicový cukr (já jsem použila třtinový) a vanilkový cukr, větší část másla a citronovou kůru a necháme ji chvilku odstát a prochladnout.

Mezitím oddělíme žloutek a bílek z jednoho vejce. Bílek vyšleháme do tuhého sněhu. Žloutek, jedno další celé vejce a část sněhu vmícháme do kaše a zbytek bílku necháme stranou.

Do pekáče vymazaného máslem vylijeme polovinu kaše a poklademe ji meruňkami (je možné je nahradit švestkami) a doplníme zbytkem kaše. Navrch poklademe zbytek másla a vyšlehaného bílku a výsledek lehce pocukrujeme moučkovým cukrem.

Nákyp pečeme cca 1,5 hodiny při 150 - 175°C v zakrytém pekáči. Aby vznikla pěkná nadýchaná krustička, sundáme na posledních 15 - 20 minut víko.

Podáváme lehce posypané moučkovým cukrem a kefírovým mlékem.

Dobrou chuť!

...

Zažila jsem po dlouhé době čirou radost ze zpívání. A čiré nadšení z nadání druhých. Janka a Manka, sestry narozené v letech, kdy jsem chodila na gymnázium (a tedy téměř o polovinu mladší než já), připravily na Tribalku krásný hudební program. Relaxace s četbou básně Karla Hlaváčka "Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji...", správné dýchání a hlavně zpívání od plic. Bylo krásné připomenout si jednoduché popěvky ze školky i houpavý anglický nápěv "Hey, ho, nobody home".

Uschovávám si slova, protože bych je nerada zapomněla a papírek, který jsem si ve čtvrtek přinesla, zajisté brzo ztratím.

Hey, ho, nobody home.
Meat nor milk nor money have I none.
Yet shall we be merry.

A přidávám odkaz na krásný zpěv tria Peter, Paul and Mary, které tuhle starou píseň zakomponovalo do své písně "A' Soalin", která pokračuje starou halloweenskou koledou, a na roztomilé instrumentální provedení téhož s ňuňu vintage obrázky ze staré Anglie :-)

...

Přes londýnskou post-folkovou kapelu Crystal Fighters a jejich energizující Plage (hned po prvních pár tónech týhle letní rozvernosti zpravidla začínám hledat letenky někam na jih!) jsem se dostala až k hipsterskému folkaři Keatonovi Hensonovi. Koukat na jeho pěstěný hispterský plnovous a okázalou melancholii se moc nedá, ale hudbu má dost pěknou! Třeba krátké vyklidněné album Romantic Works. Příjemný doprovod k páteční práci.

Vůbec teď mám nějaké folkové období. Kromě zmíněného jsem objevila také australskou sourozeneckou dvojici Angus & Julia Stone a zamilovala se do jejich kompilačního alba Memories Of An Old Friend... Něžné, svěží a plné energie.

...

Z rozhovoru s historikem Jiřím Sukem, který ke mně doputoval od Kuby: "Naše lest dějin spočívá v tom, že mnozí z nás uvěřili, nebo se nechali ukolébat tím, že žijeme „na konci dějin“. Jenže jak vtipně podotýká Patrik Ouředník ve své Europeaně, hodně lidí teorii o konci dějin nezná a dál dělá dějiny, jako by se nechumelilo. Měli bychom to brát vážně."

Proti přírodě

Byli jsme včera v kině. Proti přírodě je dost nezvyklý film. Pásmo myšlenek muže, který na víkend utekl do hor před nepříjemnými pocity, kterým ho jeho život vystavuje. Partnerka, syn, přátelé... vztahy, které ho tísní. A krásné norské hory. Záznam procesu, kterým se v nich dokážou čistit a narovnávat myšlenky. Jak dobře tuhle horskou očistu znám! A přesto si myslím, že cesta, kterou hlavní hrdina podniká do hor, nic neřeší. Je jen krátkým únikem. Ve filmu není vidět, co se stane po návratu domů, ale myslím, že přestože nahoře v kopcích přemýšlel, že od všeho odejde, zase se vrátil zpátky do vyjetých kolejí, aby na konci týdne znovu měl nutkání utéct na chvilku do samoty, ve které se bude konfrontovat s výčitkami svědomí, protože by možná měl být spíš doma se ženou a synem.

Myslím, že film dokonale vystihuje past myšlenkového nastavení "měl bych". Očekávání, která od sebe má jen on sám a kterým ve svých očích nedostává ("nejsem dobrým otcem...", "musím přátelům nějak zdůvodnit, že nepřijdu..."). Očekávání, která by možná ostatní ani nenapadly, ale jež se při zacykleném myšlení "měl bych" stávají takovým žroutem energie, že člověk nakonec skutečně ztrácí jiskru, selhává a není druhými dobře přijímán. Past vlastnoručně naordinované nesvobody, kterou ale viní své blízké a kvůli které od nich chce utíkat pryč. Původ hořkosti a pocitů bezvýchodnosti nebo zmaru. Pocitů únavy ze vztahů.

Jak důležité je hledat odvahu říkat si "můžu, ale nemusím"! Nečekat od sebe víc, než čekají druzí. Přejít svá drobná denní selhání s lehkým pobavením... Film tuhle odpověď nedává, ale myslím, že pokud by hlavní hrdina na něco takového nepřišel, utíkal by do hor (nebo jinam) tak dlouho, dokud by ho jeho žena, syn i přátelé sami postupně neopustili.

Gerta

Konečně zas kniha! Věnovala jsem mamince Vyhnání Gerty Schnirch od Tučkové, ze které jsme čerpali na loňském Tribu v programu inspirovaném sudetskými příběhy. Poté, co knížku zhltla jedním dechem, jsem si ji půjčila a postupuju zhruba stejným tempem. Stejně jako Žítkovské bohyně je neuvěřitelně čtivá! Tučková někdy trochu zjednodušuje, někdy možná příliš okatě fabuluje, ale jako všichni velcí vypravěči krásně plasticky kreslí všechny odstíny vyprávěné reality. Takové příběhy je potěšením číst, jakkoliv tíživé jsou.