Wagnis ~ odvážný čin
So stark...
Dem Leben die andere Wange hinhalten: vom Buch der Hamburger Journalistin Petra Mikutta, die seinem Mann plötzlich verloren hat.
Mein Mann starb Ostern vor zwei Jahren. Mehr als fünf Jahre hatte unser gemeinsames Leben gedauert. Als wir uns kennen lernten, beide deutlich über 40 Jahre alt, mit erwachsenen Kindern, waren wir für einander die wichtigsten Menschen, wir brauchten dazu keinen Trauschein. Ohne meinen Mann endete die Welt. Ich war verloren im Zwischenreich der Trauer.
(...)
Meine Trauer fordert Anstrengungen und Wagnisse. Die erste Mutprobe bestehe ich nach wenigen Tagen, als ich mich zum ersten Mal aus der Wohnung traue. Kaum 20 Meter weit schaffe ich es, bis zur Kreuzung. Ich bin eine Frau mit Sonnenbrille, die an einem trüben Nachmittag an der grünen Ampel stehen bleibt, sich am Mülleimer, der an ihrer Säule befestigt ist, festhält und schluchzt. Niemand bemerkt mich. Ich bemerke niemanden. Der mich findet, ist etwa Anfang 20, schmächtig, einen halben Kopf kleiner als ich. Er hat einen geschorenen Schädel, keine Brauen und schwarze Augen, die böse starren, wie er es, vermute ich, aus Rap-Videos kennt. Er trägt eine billige Lederjacke. Sie ist viel zu dünn für die Kälte, gibt ihm jedoch etwas Schneidiges.
Was hast du, fragt er mit dem türkischen Akzent, den Komiker lustig finden. Er zuckt nicht, als ich es sage, und da ist kein Schrecken, den ich in dem fremden Gesicht lese. Es ist etwas anderes, mit dem ich nicht gerechnet habe, es sind Wärme und Mitgefühl. Er nimmt mich in die Arme. Ach du Scheiße, sagt er. Die Wörter erreichen mich, als wären wir unter Wasser. Er hält mich fest, es kostet ihn Kraft. Seine Umarmung ist eine Folge von Wellen. Sie zerren zwingend und zielstrebig an mir, als wisse er genau, was er tut. Er schwimmt mit mir an die Oberfläche. Schnaufend, triefend und frierend erreiche ich sie. Du machst das schon, sagt er zum Abschied. Der Satz trägt mich nach Hause. Wenn ich wanke, fängt mich jemand auf. Das ist mehr, als ich erwartet habe.
So viel Mut und Trost in der Erzählung. Würd mich das Buch gern kaufen.
Petra Mikutta
Sie werden lachen. Mein Mann ist tot:
Ein Überlebensbuch.
Je třeba dívat se na ty světlejší stránky, a tak tedy pár zápisků k pohádkám, kterými si poslední dobou hladím duši! Hajao Mijazaki je kouzelník. Jeho anime mají tolik vrstev, že se na ně většinou dá dívat několikrát za sebou. Po Princezně Mononoke (1997) a Cestě do fantazie (2001) jsem se nedávno polaskala s Naušikou z Větrného údolí (1984), Howlovým pohyblivým zámkem (2004) a dětskou pohádkou Ponyo z útesu (2008).
Mijazakiho filmy mají buď silné pacifistické a ekologické poselství nebo rozehrávají mocné archetypy (archetyp hrdiny, který je povolán na cestu, archetyp muže a ženy). Výjimkou je Ponyo, která je oproti ostatním filmům nezvykle dětská a překvapivě vyzdvihuje ženy. V tom smyslu, že v něm ženy mají hlavní slovo, vyznačují se větší aktivitou, moudrostí i dobrotou. Otec malého chlapce Susuke je po celou dobu na moři a doma vlastně chybí. Zato matka má v sobě velkou sílu a tah na branku, i když to často není lehké. Malá mořská víla Ponyo touží být člověkem a nebojí se jít si lásce malého chlapce, která ji může do světa lidí dostat, naproti a někdy si ji možná i trochu neodbytně vydobýt. Otec Ponye je popleta a vlastně trochu odpudivý slaboch, zatímco její maminka, mocná mořská panna, je plná moudrosti a síly. Tenhle film mě za srdce úplně nechytl (i když svým dětem bych ho s radostí pustila - líbil by se jim!), ale tohle mužsko-ženské nastavení mě v něm překvapilo.
I proto, že v ostatních filmech jsou hlavní mužské postavy většinou okouzlující a silné. Kouzelnický učedník Haku v Cestě do fantazie, čaroděj Howl v Pohyblivém zámku, princ Asbel v Naušice... Hlavně Haku a Howl podle mě naplňují archetyp muže, který má své temné stránky a svádí boj s démony, a zároveň dokáže být soucitný a milovat. A Chihiro i Sophie jsou archetypem statečně a čisté dívky či ženy, která dokáže muže milovat i s jeho temnými stránkami a probouzet v něm dobro.
A krom toho mě nadchla Naušika. Tak trochu amazonka, tak trochu Ronja dcera loupežníka, možná trochu Barbarella, rozhodně ale silná a cituplná žena, která dokáže se svou vizí mírumilovného a šetrného přístupu ke světu hýbat s nezměrnými silami. A mimo to má s sebou stále roztomilou lišverku, která vypadá jako zmutované koťátko a úplně nádherně prská, dělá pchhhhh a vůbec je tak všelijak ňuňu a k zulíbání!
Poslouchala jsem nedávno občasnou rubriku Stařinky ve Starém poledni na R1 a musím si nutně poznamenat jméno jedné sedmdesátkové kapely, jejíž píseň Pilgrim from the City mě tak chytla, že jsem si koupila celé album: Dulcimer, pojmenovaná podle indiánského strunného nástroje. Více o kapele tady.
A ano, folkové období pokračuje :-)
Dnes a zítra po celé Praze probíhá Open House, den otevřených dveří zajímavých, ale běžně nepřístupných staveb. Nemám bohužel čas prošmejdit, co bych chtěla, a tak si alespoň poznamenávám pár zajímavostí z katalogu k Ústřední telekomunikační budově, kterou nyní využívá O2, protože je výraznou žižkovskou dominantou, která je vidět z mých oken.
ÚTB byla postavena v letech 1972–1979 a měřeno objemem obestavěného prostoru se prý ve své době jednalo o největší budovu v Praze. Nad objektem ční rádioreléová věž vysoká 78 metrů a pod zemí vede 1,6 km dlouhý kolektor, který ÚTB napojil na starou Meziměstskou telefonní a telegrafní ústřednu ve Fibichově ulici. Stavbu projektovali František Cubr, Josef Hrubý, Zdeněk Pokorný, František Štráchal a Vladimír Oulík.
Byla jsem nedávno zase nemocná, a tak jsem hledala, na co bych se podívala, a šťastnou náhodou jsem si vzpomněla na slavný animák Hajaa Mijazakiho Princezna Mononoke, o kterém mi už tolik lidí s láskou vyprávělo. Ju mi při té příležitosti stáhl další Mijazakiho pohádku Cesta do fantazie, která je snad ještě krásnější. Hrdinský mýtus v novém hávu, s hrdinkou místo hrdiny. Příběh holčičky, která se s rodiči omylem dostane do podivného mezisvěta, kterému vládne čarodějná majitelka lázní pro duchy a bohy Yubaba a v níž ji čekají mnohé výzvy a nebezpečí.
Znovu mě dostalo, jak silný hrdinský mýtus je...
Uschovávám při té příležitosti krátké video, které shrnuje jeho principy tak, jak je popsal Joseph Campbell ve své slavné knize Tisíc tváří hrdiny: archetyp hrdiny v proměnách věků (kniha je vyprodaná, ale dá se stáhnout z uloz.to): TED-Ed Original lessons - Matthew Winkler - What makes a hero?. U videa je možné spustit anglické titulky.
Čím dál víc mě vzrušují cesty do historie architektury. Díky tomu, že jsem koupila byt v poválečné zástavbě, probudily se ve mě vzpomínky na babiččin byt v Plzni na Slovanech, který byl vystavěný v roce 1955 a ozdobený raně socialistickými symboly (podobně jako slavné domy v Ostravě-Porubě). A díky euforii z publikace o jiném poválečném sídlišti ve Strašnicích (o níž jsem psala před nedávnem), jsem si koupila další kousek do sbírky.
Dizertace americké historičky architektury, která kvůli svému bádání strávila mnoho let v českých archivech, naučila se česky a pronikla do neznámých zákoutí téhle specifické etapy v bytové výstavbě v Čechách. Klobouk dolů a díky za to!
Nový kousek do sbírky krásných českých slovíček, které by bez němčiny nebyly!
das Pöbel (zastarale dokonce Pövel) a české slovo póvl
Německy pejorativní označení pro lid, které pochází ze staré franštiny (poble). Česky to samé (alespoň z užití, které znám), ač Slovník spisovného jazyka českého uvádí trochu jiný význam a původ z jidiš (podřadné zboží nebo brak).
Einmal wichtig gewesen zu sein,
für jemanden, der einem selber
so wichtig war, dass man glaubte,
alles vorher sei unwichtig gewesen,
und nichts könnte nachher wichtiger werden
als dieses eine Mal –
es bleibt und wird zu erfülltem Leben.
Auch wenn man es längst vergessen wähnt.
(Christine Busta, Inmitten aller Vergänglichkeit)
Ne že bych se pod to mohla stopro podepsat, ale potěší to, tak proč neuschovat. Speciál časopisu Týden zaměřený na byty a domy opěvuje Žižkov jako jedno z 13 nejlepších míst na bydlení v Praze a přidává poetický popisek:
"Pražský Montmartre" je zkrátka nesmrtelný. Najdete tu staré pavlačové byty i exkluzivní novostavby, ale především těsnou blízkost pražského centra a skvělou atmosféru. Žižkov milují zahraniční studenti i mladé rodiny, umělci i bezdomovci. – Lokalita pro bydlení žádaná i univerzální.
Montmartre se svého času přezdívalo spíš uličkám kolem Krymské a celkově se popis týká spíš dolního Žižkova od Jana Želivského k centru... ale co už! :-)