O víkendu jsem zažila neuvěřitelný překvapení. Brno se z ospalého provinčního města, jehož první a poslední asociací pro mě dlouho byla šeď, vylouplo do tepajícího města plného kultury, života a barev! Pamatuju sobotní procházky večerním městem duchů, na jejichž konci byl jeden zajímavý podnik... ale dočista prázdný. A tento víkend... posezení v café Jedna báseň, vedle tepající bar Kabinetu múz. Bar, který neexistuje. Italské dobroty v bistru Cattani (při té příležitosti je samozřejmě nutné zmínit i kouzelné Bistro Franz se skvělým interiérem a funkcionalistické Era Cafe, které znám už delší dobu). A na závěr Paolo Caffe s dokonalým výhledem na polovinu Brna - prosklená kavárna v nejvyšším patře někde mezi Petrovem a Špilasem. Nadšení!
Mám to teď z práce kousek do Dejvic a na Letnou, a tak objevuju tamější kavárny. A že jich tam je!
Dejvický prostor s krásným interiérem a odděleným prostorem, který je možné pronajmout na vlastní akci. Kousek od Hradčanské.
Bývalá mateřinka, roztomilý klub spojený s festivalem Povaleč také kousek od Hradčanské. Disponuje malým divadelním sálem, v němž jsme mimochodem na začátku října viděli hodně pěkné divadlo. Dramatizace knihy Ireny Brežné Nejlepší ze všech světů v podání amatérského souboru Za tři minuty to jede. "Není lehké žít ve šťastné zemi. Štěstí se může kdykoli rozbít a někoho za to potrestají." Raná 60. léta na slovenském maloměstě očima dospívající holčičky.
A nakonec tedy ta Letná, která je skvělými podniky doslova prošpikovaná (namátkou třeba Kavárna pod Lipami u Letenského náměstí, Bistro 8 ve Veverkově nebo kouzelná čajovna ve vodárenské věži za Molochovem, momentálně prý uzavřená z důvodu rekonstrukce). Záletná sova je roztomilý domácký podnik s pohodlnými křesílky a spoustou malých obrázků, které se od obrázků na zdi u babičky v obýváku liší jen tím, že jsou na nich všude sovy :-) Mají skvělé víno a jedinou chybičkou je, že nemají v menu nic sladkého na zoubek.
Dnes sen o kočce, která chytá myši. Likviduje je jednu po druhé. Smíšené pocity. Radost, že je tak šikovná. A úděs, že myši trhá.
Neplavil jsem se po mořích
a přece sedím v lodi
nade mnou nebe ve mně hřích
dva věrní lodivodi
Namísto stěžně vztyčen kříž
tak pořád doufám že mě něžně
nad vodou podržíš
(Ivan Martin Jirous)
Ty krásný dny, kdy jsem na víkend zůstala v Praze a jdu se před polednem nasnídat do malinké francouzské pekárny ve vedlejší ulici! Tak dobré latte jsem snad nikde jinde nepila (malinko je podezírám, že místo plnotučného mléka snad používají tu nejdomáčtější smetanu) a dokud jsou dny aspoň trochu slunečné, dá se sedět na malých židličkách na malé zahrádce před domem. Když pak přijdou plískanice, musí se člověk smířit s nadějí, že na něj vyjde místo na dlouhé lavici u parapetu nádherného prvorepublikového okna s výhledem na jeden z nejhezších bytových domů v okolí. A k tomu tak výborný freshe! Žižkov je malý ráj na zemi!
Moře bylo krásný, čirý a teplý, památky dechberoucí, ale jestli mě něco opravdu chytilo za srdce, tak rhodoský vnitrozemí... klikatý silničky, poloopuštěný vesničky, polorozpadlý domy, které by se daly hodiny prolézat, výhledy a malé kostelíčky uprostřed ničeho, u kterých najednou dva pánové prodávají to nejlahodnější ovoce, jaké jsem kdy jedla, a nakonec neuvěřitelnej hotel v alspkém stylu, dočista Grand Hotel Budapešť, jenomže uprostřed subtropického ostrova. Jestli se na Rhodos někdy vrátím, prošmejdím ty hory křížem krážem a skrz na skrz!
Odloveno kdesi v online vydání Süddeutsche Zeitung:
"Nichts mögen Internetsurfer mehr als Sinnsprüche, die ihnen erklären, wie wunderbar das Leben ist, das sie gerade verpassen, weil sie im Internet surfen."
:-)
K tomu se nedá napsat nic moc kloudného, protože, kdo nezažil, nepochopí... Hunger Games jako hollywoodský spektákl (ale s docela chytrými momenty - třeba kontrast jednoduchého venkova a praštěné vizáže lidí v hlavním městě Capitolu - jak já tohle znám, pokaždé, když se vracím odněkud z lesa zpátky do Prahy! :-) a Hunger Games jako prázdninovkový spektákl uvedený na Instruktorském kurzu 2015. Uschovánka čistě a jen osobní :-)
Protože začátkem října půjde do kin nový film Paola Sorrentina Mládí, brouzdala jsem nedávno jeho staršími filmy a dívala se, na co dalšího od něj bych se zašla podívat, protože Velká nádhera byla prostě nádherná. A tak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně před nějakou dobou viděla Následky lásky. Zvláštně nenápadný film. Vlastně mi vůbec nezarezonoval a kdybych si tím teď chvilku nelámala hlavu, vůbec si nevzpomenu, že jsem kdy vůbec věděla, že existuje. Rozpor mezi tím, jak nepozorovaně kolem mě prošel a jak silně na některé lidi zapůsobil (třeba mojí maminku a babičku, které se kvůli němu vypravily do malinkého klubového kina v Plzni), mě vede k této uschovánce. Třeba, až zestárnu, změním názor.
Ještě uschovánka k fotce Žižkova a Vinohrad z roku 1935. Jak v komentáři k fotce psal Petr Kučera, čouhá z ní masa funkcionalistické budovy Všeobecného penzijního ústavu postavené v letech 1932 - 1934 (dnes Dům odborových svazů, vedle VŠE). První pražská výšková budova, pro své provedení s keramickým obložením přezdívaná "kachlíkárna". Jak poznamenává Kučera: "Je to sice klenot funkcionalistické architektury, který svého času obdivoval Le Corbusier, nicméně do okolí poněkud brutálně vsazený. Nevím zdali by jej dnes památkáři odsouhlasili."