verrrberrr’s

Za poslední dobu mi toho prošlo rukama víc a vždycky to bylo nadšení.

Forrest Carter - Škola Malého stromu

Knížka, o které jsem stále dokola slýchala nadšené povídání. Kdysi mi její audioverzi Ju nahrál do počítače a já ji tam letos na podzim náhodou objevila. Během dlouhých cest autem jsem ji vyposlechla celou, a protože si z mluveného slova vždycky pamatuju jenom emoce a obrazy, koupila jsem i klasickou knihu. Tenhle příběh malého chlapce, kterého vychovávají indiánští prarodiče kdesi v horách, mě totiž chytil za srdce. Svět pohledem pětiletého kluka a moudrost lidí, kteří žijí v horách. Tenhle kousek během chvilky vklouzl mezi mé nejoblíbenější knížky.

Thomas Mann - Kouzelný vrch

Jedna z mnoha knížek, které jsem koupila ve Valentinské za 20 korun. Ještě nemám dočteno, děj se rozjíždí pomalu, ale už teď si mě získal. Líčení alpských panorámat (příběh se odehrává v lázních v Davosu) a dlouhé dialogy a úvahy jsou dobrou potravou pro duši. A baví mě, že o sto let mladší Mládí od Sorrentina kousek světa z Kouzelného vrchu zrcadlí - zcela jiště vědomě.

Josef Kroutvor - Chvály, pocty i rozpaky

Kroutvorovy drobné eseje o řemesle, drobných věcech a krajině. Kouzelné střípky lásky k bytí a krásnu. Tahle kniha je nevyhlášeným vítězem mých letošních Vánoc - rozdala jsem ji snad pěti lidem, tak mě nadchla.

Samsara

Dlouho trvalo, než jsem se k tomuhle filmu odhodlala, protože jsem se bála, že to bude nějaký new age blábol. Ale není. Navíc se odehrává v kouzelné krajině kolem Ladaku v srdci Himálaje a dává nahlédnout do tibetského buddhismu a himálajského života. Krásný výlet na dvě hodinky a čtvrt!

Inside out

Pixarský animák V hlavě je snad nejlepší pohádkou, jakou jsem kdy viděla. Jaké to je, když se koukneme do své hlavy? Jak fungují emoce, vzpomínky a motivace. Kouzelně jednoduché a přesto přesné. A krásná myšlenka, že není nutné být pořád jenom veselí, ale že i smutek má v našem životě své důležité místo. Pět hvězdiček z pěti a nehynoucí nadšení k tomu!

Mládí

Další Sorrentiho artovina. Obsah i forma v harmonickém souladu. A vzpomínka na Koulený vrch Thomase Manna a therme ve Valsu. Ale nejen to. Téma sebestředného života po boku milujícího člověka a opožděné uvědomění hloubky takového pouta. Uvědomění ve chvíli, kdy už je pozdě. A taky téma přátelství a drobných ohledů člověka zmoudřelého věkem. A téma tvorby jako věčného životabudiče. Na tenhle film je třeba udělat si čas a vychutnat si jej v klidu a třeba i víckrát. Je krásný a hluboký.

Birdman

Výborná črta zachycující několik hodin v životě člověka, který kdysi hrál v kultovním sci-fi trháku a dneska se snaží dělat divadlo a vysoké umění. Droboučká skorojednoaktovka plná černého humoru, laskavé hořkosti a absurdní reality. Největší překvapení poslední doby! Mimochodem, režisérem téhle věcičky je Iñárritu, tvůrce famózního Babelu a dalších filmů... Myslím, že tenhle pán je s konečnou platností hodný dalšího sledování!

A ještě jedna poznámečka k filmu, který je ještě hluboce podzimní, ale nějak jsem se nedostala k tomu, si jej uschovat. Nový Bond! Spectre je snad ještě lepší než minulý Mendesův kousek. Už jen to dokonalé intro. Čirá esence umění říznutá čirou esencí kultu. Jen tedy nevím, jak tahle sága může pokračovat. Potom, jak tenhle díl Bonda skončil, už snad může přijít jen klid, harmonie a malé Bonďátko... samozřejmě s revolverem v peřince :-)

Ztraceni v Mnichově.

Mystifikace o mystifikaci, jejíž existence je možná mystifikací. No... prostě Zelenka :-)

Drobný záznam k filmům, které jsem si pouštěla k natírání poliček.

Interstellar. Prvoplánový sci-fi hollywood plný slůvek budících dojem, že se jedná o děsnou vědu, ale obsah za mne limitně blízký nule.

Pokojný bojovník. Docela přímočarý způsob, jak dostat k popcornovému divákovi trochu východní filosofie, moudra o kouzlu přítomném okamžiku a čisté hlavě. Myšlenky fajn, ale to provedení... kdyby nebyl hlavní hrdina takovej cukrouš, tak nevím nevím :-)

Nejkrásnější vzpomínka letošního léta.

Berounka ve vedrech. Hladina tak nízká, že se u Srbska dalo brodit. A nad Svatým Jánem tak krásně jako vždycky. Juj.

"Učit se vzájemnému vyslovování našich tich znamená patrně umět zaslechnout nějakou důležitou blízkost. Skutečnou blízkost někoho s někým, nikoli pouhou nahrnutou vzájemnost, která je tak vehementně sdílena v našich městech, sociálních sítích a společenských skrumážích všeho druhu. Blízkost je zvláštní kategorií, která znamená, že cosi podstatného se právě nachází mimo mne, nepatří mi to a přece pouze mojí přítomností nabývá část svého smyslu. Je přítomna někde v lásce a přátelství, v modlitbě, a myslím, že též v opravdové hudbě nebo poezii. Je někde tady."

Text pronesený 17. října nad hrobem Františka Halase v Kunštátu při pietním aktu u příležitosti šestašedesátého výročí básníkova úmrtí.

Tak přesné...

"V akustickém hlomozu naší doby obecně platí: čím hlasitější, tím důležitější. Čím jednodušší, tím snadněji zapamatovatelnější, a tedy účinnější. Ve vizuálním světě tuto funkci plní laciná atraktivita obrazu slov. Měňavé, extravagantní, blikající nápisy, z nichž přechází zrak. Palcové titulky bulvárních novin a časopisů dávno přerostly velikost každého normálního palce. Slogany na billboardech jsou z dálky viditelné jako majáky pro zbloudilé, sebejisté sliby na předvolebních transparentech jsou sestaveny z písmen větších než jakýkoliv člověk. Vizuální kravál se spojuje s tím akustickým a nenechává nás na pochybách, že tahle vřava má být pravým dobrodružstvím našich dnů."

Asi vážně stárnu. Nepřišla jsem na to, jak uploadovat tuhle fotku na svůj Flickr... a tak si ji uschovávám alespoň zde.

Bývaly časy, kdy jsem kromě pořizování takovýchhle obrázků Žižkova a jejich uploadování na Flickr nedělala nic moc jiného. Vede se mi dneska po mnoha stránkách lépe. A přesto tahle uschovánka jako připomínka zašlých časů... protože měly svoje kouzlo :-)

Chceme bezpečnou nesvobodu, nebo nebezpečnou svobodu? Je to něco jako archimedův zákon. Buď a nebo.

Stále ještě si myslím, že je lepší smířit se s nebezpečím než s nesvobodou...

Vzpomněla jsem si na krásnou animovanou pohádku The Secret of Kells (letní inspiraci z IK), ve které se opat středověkého kláštera tak soustředí na obranu hodnot své civilizace před nájezdy barbarů, až na pěstování těch hodnot dočista zapomene a život v opatství se pomalu změní v suchopár. Nějak mi to přijde aktuální.

Zase jsem jednou objevila skvělou knihu. Josef Kroutvor - Chvály, pocty i rozpaky. Soubor drobných esejů a úvah, hlavně o starých řemeslech, práci rukou a chůzi krajinou.

Naše myšlení potřebuje pohyb, a právě chůze je tím nejpřirozenějším hybatelem a inspirací. Věděli to už staří myslitelé, peripatetici i filozofové moderního věku. "Jen vychozené myšlenky mají cenu," tvrdil Friedrich Nietzsche.

Chůze má totiž skrytou duchovní sílu, na kterou lidi zapomínají. Nohy nás tak samy vedou životem, slaďují naši mysl s pohybem těla a okolním prostředím. V chůzi myslíme jinak než u pracovního stolu, fyzické myšlení je něco jiného než abstrakce.

Svoboda je nejvyšší hodnota toulavé existence, jsme na cestě a cesta je před námi. Chůze dodává odvahu k dobrodružství, chuť objevovat a přemýšlet. Poutník se pohybuje jako tečka v krajině; tečka je malá, ale velký je svět kolem.