verrrberrr’s

Toto je uschovánka do slova a do písmene. Poznamenala jsem si ji na začátku prosince do cloudu a všimla si jí znovu až teď. Takže tedy!

Byla jsem teď delší dobu nemocná a shlédla jsem takové množství audiovizuálního obsahu, jako dlouho ne. Mimo jiné i několik seriálů, což je při mém životním stylu nezvyklý luxus.

Sherlock. Fenomenální aktualizace klasických holmesovských příběhů podle A.C.Doyla do prostředí dnešního Londýna. V produkci BBC. Sexy provedení, vtipné zápletky, rychlý spád bez zbytečného násilí a Sherlock Holmes jako geniální mozek s rysy aspergra, který sám sebe označuje jako vysoce funkčního sociopata a ostatní za namyšleného chytrolína se sklonem předvádět se. Čím víc toho člověk zná z klasických příběhů Sherlocka Holmese, tím víc se bude bavit všemi těmi geniálními narážkami, ale seriál funguje i bez toho. A mimo to je krásnou oslavou přátelství a ohledu k jinakosti, jakkoliv je to někdy těžké. Vztah Sherlocka a Dr. Watsona je někdy až dojemný. Jednotlivé díly mají přes hodinu a každá ze tří sérií má jen tři díly, takže nejde o klasickou seriálovou řadu. Chvilinku mi trvalo, než jsem se do světa SH dostala, ale od třetí epizody mě lapil docela. Nejvíc mě dostal Skandál v Belgravii (první epizoda druhé série), slabší je úvod třetí série, kde přibylo dynamické kamery a bezúčelných scén.

Mr. Robot. Klasický “mind fuck” seriál, kde je leccos jinak, než na začátku vypadá. Hacking, psychické poruchy, kolaps systému a spousta postav, se kterými se člověk může identifikovat :-) Nemám, co bych k tomu dodala. Snad jen pozor… nejeden člověk tuhle věc večer rozkoukal... a do rána dojel celou sérii. Nejinak i já :-)

Westworld. Aktuální hype amerického HBO. Virtuální svět zábavního světa ve stylu divokého západu zaplněného věrohodnými androidy, kam lidé přijíždí za velké peníze na dobrodružnou dovolenou… prožít příběh jak z westernu, zastřílet si na živý cíl nebo ojet všechna děvčata v nevěstinci. Viděla jsem jej zatím jen po sedmou epizodu, ale nemůžu si pomoct… ten seriál mi přijde jako vysoce efektní prázdná krabička… stejně jako celý zábavní park, v němž se odehrává jeho děj. Poskytuje zábavu, ale chybí mi tu hlubší smysl. Snad kromě paralel mezi tím, jak se cítí androidi, kterým personál každou noc maže paměť, aby si nepamatovali, jaké hrůzy s nimi hosté provádí, ale občas jim vzpomínky začnou probleskovat, a tím, jak se cítí člověk v krysím kolečku našeho světa. Ale to by bylo trochu laciné a prvoplánově konspirační. A tak jsem zvědavá, k čemu celý ten příběh tak napínavě spěje, protože to vypadá, že se kruh kolem nějakého vyššího smyslu nebo významu stahuje, ale zatím moc nevěřím, že by na dně opravdu něco významného bylo.

Kosmo. Po delší době zase výbornej českej sitcom. První dva díly slabší, ovšem třetí a čtvrtý na hranici dokonalosti! Ruská a česká diplomatická škola, scény jak z Jistě, pane ministře, soupeření s Poláky, česko-slovenské vztahy, trička s kočičkou a vesmírná raketa z dílny Škoda Transportation ve tvaru vesmírné tramvaje. Fláky s potenciálem kultu :-)

Vláda. Svět politiky a médií. Nejnovější objev, z něhož jsem zatím viděla jen dva díly. A tak si tu jen uschovávám poznámku, že mi tenhle seriál přijde zajímavý tím, jak politiku vykresluje a tím potenciálně může (pozitivně) formovat představu veřejnosti o tom, co se děje na nejvyšších postech, a také tím, že vykresluje život premiérky… tedy ženy, nadto vysoce úspěšné a vůdčí… což je inspirativní.

Díky za tyhle žně i čas, který jsem jim mohla věnovat.

Viděla jsem toho v poslední době tolik, že jsem začala uvažovat, že si na chvilku naordinuju digitální půst :-)

Captain Fantastic. Lehce utopický příběh rodiny, která žije v kanadských horách v maringotce bez energií, provádí děti domácím vzděláváním a kašle na systém. Otec je možná ideově až moc extrémní (jak po filmu prohlásil Kuba, kdyby opravdu žili podle svého marxistického učení a povedlo se, že by tak žil i zbytek společnosti, ani náhodou by nemohli žít tak spokojeně uprostřed lesů, protože by se o ně zřejmě museli dělit s dalšími lidmi, kteří by bez vazby na globalizovanou ekonomiku potřebovali podobně rozsáhlý životní prostor... a těžko by se pak obešli bez bojů o lokální zdroje), ale idea dětí vychovávaných volným a respektujícím přístupem, trávících většinu času venku při vysoké fyzické aktivitě a v kontaktu s realitou, je moc lákavá! Díky za možnost nahlédnout do zhmotnění jednoho z mých snů :-)

Ma Ma. Film Julia Medema, který natočil slavný film Sex a Lucía. Příběh o síle mateřské lásky. Opět trochu pohádka, protože v realitě by to dost možná bylo celé jinak, ale jak už to u pohádek bývá, s pozitivním poselstvím a poučením o tom, že víra a láska hory přenášejí. Ideální pomůcka k dodání síly a odvahy v těžkých chvílích nemoci a setkání s konečností života. Penélope Cruz jako obvykle božská :-)

Mami! Film, který jsem si s předchozím spletla, a tak se na něj podívala vlastně jen tak mimochodně. Příběh ženy, která vychovává syna se silným ADHD. Příběh o tom, že i matka musí znát hranici mezi láskou k dítěti a zdravou sebeláskou a sebezáchovou. Shlédnutý s hlubokou myšlenkou na všechny mé blízké, kteří vychovávají podobně zatížené děti... ať už je ten stav vyvolán čímkoliv.

Chaotická Ana. Další film od Medema, na který jsem se podívala, protože mi pohádka Ma Ma docela dávala smysl. Nemůžu si pomoct, ale Chaotická Ana sice zčásti byla pohádkou, ale žádné konstruktivní poselství ani uvěřitelnou příběhovou linku s katarzí jsem v ní neobjevila. Nicméně krásná a nespoutaná Ana s nahým tělem a korálky kolem zápěstí žijící a tvořící v pobřežní jeskyni se svým otcem byla obrazem, který utkví a inspiruje :-)

Nymfomanka. Letos v létě jsem konečně sebrala odvahu podívat se na tenhle opus Larse von Triera. Po Antikristu se už každého jeho filmu trochu bojím, ale u Nymfomanky vlastně nebylo čeho (protože na rozdíl od násilí mě sex v téměř žádné podobě nijak nepobuřuje ani netrápí). Velmi zajímavá studie tlaku společnosti na jinakost a bezvýchodné osamělosti jinakých. A také studie intelektuálství, jeho rajských zahrad i jeho pastí. Alespoň tak jsem to vnímala já.

Threads. Katastrofický film na pomezí hraného dokumentu. Hypotetické znázornění důsledků jaderné války mezi USA a SSSR v 80. letech, které pokrývá období od několika týdnů před globálním jaderným střetem po zhruba 12 let po něm. Znázornění katastrofy a lidského utrpení je tak věrohodné, že jsem několik nocí nemohla spát. Výbuch několika jaderných bomb nad Británií mělo za následek miliony obětí, výbuch dalších mnoha bomb jinde ve světě vedlo ke globální jaderné zimě (zahalení atmosféry do kouře a prachu, skrze nějž cca rok neprocházel sluneční svit) a fatální poškození ozonosféry. Tip na film jsem vytáhla z diskuze o lidech, kteří se vědomě připravují na krizovou situaci v městském prostředí (jako byla například během války v Jugoslávii v Sarajevu nebo jiných městech, tzv. SHTF situace... neboli "When Shit Hits the Fan"). Od původních úvah, co všechno by si člověk pro případ totálního kolapsu měl připravit do sklepa, jsem došla k tomu, že v případě takové katastrofy by snad stačila jen kyanidová kapsle, protože přežít je ta nejhorší varianta. Přestože byl film připravovaný v produkci BBC a ve spolupráci s mnoha vědci, takže znázorněná fakta odpovídají reálným předpokladům, nepřestávám věřit, že tvůrci zapomněli konzultovat se sociology a antropology, protože následkem katastrofy došlo k úplnému rozpadu společnosti a oslabení mezilidských vztahů. Věřím, že by se velmi záhy začala tvořit různá silová uskupení a tlupy a také že by lidé prahli po nějakém duchovním ukotvení. Podobně jako to je znázorněné třeba ve Dni trifidů.

Mám v posledních měsících (ale vlastně celý život) velmi bohaté sny. Jsou tak bohaté, že jsou dny, kdy se mi do prostého života ani nechce vstát, a jsou tak živé, že někdy nevím, zda se mi daná událost zdála nebo stala. Někdy mne živě baví, někdy mne naplňují živými emocemi, které přetrvávají dlouhé hodiny po probuzení, někdy jsou tíživé a zlé a mnohdy se mi naopak dozdává to, co v realitě postrádám, a mě pak ke spokojenosti stačí mít jen dost času a klidu na spánek.

A jak už to tak bývá, bylo jen otázkou času, kdy se tohle téma rozvine do hlubšího zájmu. O tom napíšu uschovánku třeba zase jindy. Teď jen krátká uschovánka k filmu Inception, který se z velké části ve snech odehrává.

Vlastně první, co mám potřebu poznamenat, je údiv nad tím, jak je možné, že tak zajímavý a poutavý film je tolik zaplněn násilím a zbytečným napětím (pro ženy vztahová linka, pro muže linka násilí?). Film jsem nedokázala shlédnout na jeden zátah a nejnapjatější pasáž jsem musela přeskočit. Okamžitě mi začaly naskakovat nápady na remake, který by téměř všechno násilí vypustil a vyrobil z filmu zajímavé filosoficko-psychologické drama. Možná by to nebyl takový kasovní trhák, ale rozhodně by vzniklo unikátní dílo, protože obsažené myšlenky jsou velmi zajímavé. Tíha viny, která se propisuje do snů, idea možnosti opravdového (nikoliv jen projektovaného) setkání ve snu (ve filmu zajištěného zvláštním přístrojem), závislost na snění, která z lidí dělá spánkové narkomany... to všechno mi silně rezonuje.

Nemluvě o tom, že film údajně velmi věrohodně vychází z poznatků vědomé práce se sny a s aktivním sněním, a tak je pěkným úvodem do tématu (možná by byl o něco pěknějším v tom remaku, který popisuji výše). Jediná otázka, která mi stále vrtá hlavou (pozor spoiler), se týká následků usmrcení ve snu - dle mé zkušenosti (a je to tak snad řečené i v úvodu filmu) se člověk poté, co ve snu zemře, probudí, ale ve filmu pak smrt při snění ve snění vede k postupnému propadání do takzvaného limbu, kde čas plyne neuvěřitelně pomalu a v němž člověk mentálně zcela zestárne, takže se probudí duševně prázdný a vyhořelý. Konec filmu tak pro mě byl trochu nelogický a nepochopitelný, ale třeba jen budu potřebovat dovysvětlení nebo ještě jedno shlédnutí (uf!).

A na okraj této uschovánky ještě připomínka jednoho - o mnoho příjemnějšího - filmu, který pracuje s poznatky o lidském snění. Roztomilý animák Inside Out, k němuž jsem si napsala uschovánku tady. Zpětně na něm, mimo uschovaného, oceňuju právě to, jak hezky jsou v něm znázorněny snové procesy a jejich význam pro zpracovávání emocí a jak pěkně popisuje, že i když některé velké změny v životě boří základy, na nichž stojí naše osobnost, po nějaké době pobytu v temném údolí, vzniknou základy nové a neméně dobré. Vede mne to k mému celoživotnímu přesvědčení, že člověk musí uvažovat v dlouhých horizontech a když mu není hej, má se jít radši vyspat :-)

Nu, a jako malý bonus nejkrásnější melodie ze soundtracku... bere za srdce!

Edit: Tak už vím, proč se ve filmu ti, co byli zabiti ve snu, neprobudili... spali pod vlivem sedativ. Nu, jak říkám, kdyby se tam tak nestřílelo, tak by citlivější povahy nepřeskakovaly některé scény a hezky by jim to celé došlo :-)

V Lidovkách vyšel další rozhovor se sociologem postmoderní společnosti Zykmuntem Baumanem.

Opět plný zajímavých myšlenek, opět často rezonující. Tentokrát o lásce, vztazích a rodičovství.

Jeden citát za všechny:

"Znepokojivé jsou morální konsekvence. Konzumní společnost znehodnocuje to, co je základem veškeré morálky, totiž ideu „života pro“, nejen „života s“. Nacházení radosti ve službě někomu."

Doporučuji k přečtení! A připojuji připomínku rozhovoru z loňského srpna na iDnes.

Zbláznila jsem se do Dead Can Dance, australské dvojice žijící a tvořící převážně v 80. a 90. letech ve Velké Británii. Objevila jsem je v polovině července a od té doby jsou téměř v každém mém dni. Mají v sobě zvláštní kombinaci mystiky a hravosti. Majestátní Children of the Sun. Mrazivá Song of the Stars. Melancholická The Carneval is Over. Jaktože jsem je neobjevila dřív!?

Zajímavý dokument natočený během Pražského jara v březnu 1968 kolem abdikace Antonína Novotného. Raw nahlédnutí do zákulisí pokusu o očistu politiky a režimu. Fascinuje mě jasnost myšlenky jednotlivých protagonistů, očividně čiré motivace reformního křídla a odhodlaná snaha o řešení věcí veřejných... Jak je to v době dnešní politické kocoviny úlevné a inspirativní!

Doporučuju ke shlédnutí - pro mladší ideálně v kombinaci s pročítáním záznamů o jednotlivých aktérech na Wikipedii. Dostupný v iVysílání České televize.

Norský film z Aerovodu. Hodně přesvědčivá sonda do psychiky čerstvě osleplé ženy. Nejistý pohyb na hraně omezeně vnímané reality a představ, které nahrazují ztracený zrak. Odkrytý proud myšlenek, obav a fantazií. Tenhle film nepatří k těm, které by si člověk pustil pro dobrý pocit nebo silný estetický zážitek. Ale jako velmi zajímavá exkurze do světa, z něhož vypadne jeden smysl, rozhodně stojí za vidění!

Dětství je naplněno představou, že se stane něco úžasného, dospělost je schopností vypořádat se s tím, že se nic úžasného nestane.

(z recenze na knihu Philipa Zimbarda Man Disconnected)

Jeden z mnoha filmů z jarní návštěvy u V & V. Kouzelná fantasy pohádka Stardust. Plná vtipu, lehkosti i moudra. A krásně zářící hvězdy, která nejvíce září, když je šťastná a miluje. Přesně jako my všichni :-)

Nejprve Secret Life of Walter Mitty. Příjemná výplň cesty z Nezdic, která se kvůli koloně na Strakonické protáhla o dvě hodiny. Celou věčnost jsem tenhle film znala jen díky soundtracku, který si často a rád pouští Ju. A pak jsem si - ani nevím proč - tenhle film téměř mimoděčně stáhla do tabletu. Podle traileru mě příběh chlapíka, který se pořád toulá jen ve svých snech a představách, zatímco mu jeho reálný život proplouvá mezi prsty a on u toho působí jako ňouma, dost odpuzoval, ale ve skutečnosti je to krásně vystavěná struktura Heroes Journey se vším, co k tomu patří (volání na cestu, pomocníci, vykročení, průvodci, překování překážek, otevření nových potenciálů, návrat proměněného hrdiny zpět a odměna). Navíc s přesahem a poselstvím, že kdo má sen, má i potenciál jej žít a že žít svůj sen udělá i ze zdánlivého ňoumy hrdinu a dobrodruha. Taková hezká pohádková motivačka :-)

A pak futurologický film na doporučení od J.: Potomci lidí. Vize světa kolem roku 2030 v době, když se už 18 let nenarodilo žádné dítě a lidstvo jako celek ztratilo plodnost. Což vedlo k rozpadu celosvětového řádu a snad jen Velká Británie se díky totalitnímu zřízení drží alespoň trochu v systému, ale za cenu důkladné kontroly a především silné regulace nelegální imigrace. J. mě varoval, že to není film, na který by se člověk měl dívat sám. A opravdu po něm zůstává až fyzicky nepříjemný pocit prožitého traumatu. Myslím ale, že je to hlavně díky velmi realistické závěrečné scéně z ostřelování domu plného lidí. Jinak je to ale spíš film, který rozehrává další myšlenky a asociace, než aby sám ukazoval nějak moc konkrétních vizí. Což může být výhoda i nevýhoda (ale já na to mám díky pro mne stále ještě nepřekonanému filmu Die kommenden Tage docela jasno). Jo, a na youtube je k němu hodně zajímavý filmovědný rozbor!