verrrberrr’s

Když se ohlédnu po uplývajících dnech, jsou to většinou momenty. Chvilinky, které svítí do zšeřelých podzimních dnů jako majáčky radosti. Žádné velkolepé vzpomínky na ploše dnů a týdnů. Často jsou to vzpomínky na společnou cestu autem, kdy krásná krajina ubíhá kolem a z autorádia hraje něco lahodného.

Červencové vlny zlatavých polí kdesi na jih od Moravských Budějovic, když jsme jeli pro 20 bochníků chleba do místní pekárny, abychom mohli nakrmit hladové krky na Koberově mlýně. A letní esence Brasilian Soul s křehounkým hlasem Sofi Hawley-Weld ze Sofi Tukker.

Dvacet minut cesty ze Žižkova na Rajskou zahradu v ostrém říjnovém sluníčku, které vykouklo po divoké podzimní přeháňce. Krátká chvilka spolubytí cestou pro kočárek s útulným japonským jazzem.

Chvilky, které sytí i mnoho dnů, týdnů a měsíců poté.

Můj sklon poslouchat vážnou hudbu se v poslední době stále prohlubuje, pročeš si tímto zakládám skromný posluchačský deníček.

Dnes tedy Sergej Rachmaninov a jeho Symfonie č. 2 e-moll z počátku 20. století v podání Oslo Philharmonic.

Je zajímavé, že v poslední době nejčastěji skončím u ruských skladatelů... ať už jsou to romantici jako Rachmaninov nebo daleko větší avantgarda první poloviny 20. století. Těším se, k jakým dalším dílům mě mé objevování zavede!

Je letos v rozhlase jedna četba z Foglarovky za druhou! Snad dramaturgové chtějí dětem v karanténě nabídnout trochu hodnotové orientace.

A já si to náruživě užívám, vezu se na Rádiu Junior jako přední černý pasažér... i když věřím, že nejsem jediným poslouchajícím dospělákem :-)

Od března jsem vyslechla Tajemnou Řásnovku, Chatu v jezerní kotlině (tu dokonce ve dvou verzích), Hochy od Bobří řeky i Boj o první místo. A nedočkavě vyhlížím další... třeba rychlošípáckou trilogii!?

To Rychlé šípy sami byli v nás
A žlutý kvítek symbolem byl krás
Co nemůže nám nikdy nikdo vzít
Kdo kopal studnu, aby druhý mohl pít

-- Wabi Ryvola, Rychlé šípy

Začaly teplé večery, kdy jde zvenku tak krásná vůně, že je třeba ponocování okořenit povznášející hudbou!

A tak jsem po mnoha a mnoha letech oprášila romantickou suitu od Rimského-Korsakova Šeherezáda.

Malý střípek na okraj... Jako bych slyšela ozvuky čtvrté skladby (Svátek v Bagdádu. Zkáza korábu, Allegro molto, 4. část) ve skladbě Jupiter Holstových Planet? 

Inu, romantici byli oba :-)

Hned z kraje karantény jsme si udělali filmový víkend – vytáhli jsme velkou obrazovku, nalili si dobré víno a zakutali se na velikánském gauči. Oba filmy si takovou přípravu zasloužily. 

Portrét dívky v plamenech & Call Me by Your Name

Oba jsou o hledání cest do duše a srdce druhých. Oba výsostně čisté formou i poselstvím. Oba tepající něhou a uměním.

První o ženské blízkosti a intimitě přátelství mezi ženami. Příjezd mladé malířky na středomořský ostrov, kde má namalovat mladou ženu, jež se má vdát, je jen pomyslným plátnem, na kterém se vykresluje celý příběh. Filmové vyprávění je v souladu s hlavní linkou příběhu hluboce výtvarné. Co záběr, to nádherná kompozice, hra barev a textur. Příběh je čistý a jednoduchý, a tak má obrovskou sílu.

Druhý o dospívání, svobodě hledání a složité hře sbližování, v níž se rozehrávají všechny možné struny emocí. Tohle léto v kosmopolitní vile kdesi na italském venkově mi už asi napořád zůstane pod kůží. Kéž bychom jednou vytvořili stejně otevřený, kosmopolitní a v širokém smyslu kultivovaný domov svým dětem!

Jemné nálady prvního filmu si uschovávám v traileru, druhý ve skladbě Sufjana Stevense Mystery of Love.

Sorrentino je jedinečný režisér, to vím už od Velké nádhery.

Přesto svým seriálem Mladý papež a jeho pokračováním Nový papež předčil všechna má očekávání. Oba celky mají mnoho vrstev, co bych ale ráda vypíchla, je otázka spirituality. Nezažila jsem ještě žádné současné dílo, které by ji tak silně tematizovalo a probouzelo, a zároveň bylo tak strhující a sexy.

Pokud se vám do seriálu nepovedlo dostat, dejte mu ještě šanci. Stojí za to.

Od Vánoc ležím v legendárním románu Roberta Ruarka Medojedky. Čte se ztěžka, protože překlad z roku 1973 je těžkopádný a na spoustě míst tahá za uši. Přesto mě stále drží, protože rozehrává tolik strun a témat, která se mi nějak pletou či pletla životem, až to není pěkné.

Román je to prý značně autobiografický. Vypráví o úspěšném spisovateli, který najednou uprostřed svých nejlepších let nedokáže jet v zaběhaných kolejích spořádaného manželství, společenských povinností, žárlivých scén a zajišťování životní úrovně... a tak prostě jednoho odpoledne odejde z útulného domova. A začne oscilovat na nevyrovnané dráze mezi milenkami, samotou, dobrodružnými cestami a návraty k ženě. Zní to trochu jako červená knihovna, jenže Ruark na tomhle půdorysu odkrývá mnoho niterných pochodů člověka, který má co do činění s něčím, co se velmi podobá krizi středního věku, a řadu dalších témat, jejichž pojmenování mi přijde tak osobní, že je tu asi nedokážu vypsat.

Knížka vyšla posmrtně po Ruarkově předčasném úmrtí na cirhózu jater a prý zrcadlí jeho rozpoložení v posledních letech. Přesto z ní čiší jistá naděje, i když stále padající na zem. Třeba ve dnech strávených na chatě u jezera v New Jersey (asi někde tady nebo tady?) nebo při toulkách Afrikou. Jak moc mi Ruark rezonuje!

Tyhle Velikonoce jsme prožili v duchu "chvála jednoduchých věcí". A bylo to krásné.

Minimalizujeme přesuny, a tak konečně zas vymetám místa nejbližší. Kam nohy nedojdou, to oči nevidí. Jeden den po proudu potoka na zříceninu Falkenštejnu. Kalamita oholila skály a odkryla staré struktury. Hluboký příkop, ostré výběžky. Má to své kouzlo! Jen vodopád pod hradem vysychá... Druhý den proti proudu a nekonečné flow s házením žabek do tišiny v jednom z meandrů potoka. Tak čiré uvolnění jsem už roky nezažila. A třetí den jen malá toulka okolními lesy, protože slunečné počasí vystřídal vichr přicházející studené fronty.

A zase to jídlo :-) Když jsem v mobilu procházela svoje fotky z posledního měsíce, zjistila jsem, že tam skoro nic jiného není. Trochu přízemní obrázek, čím teďko žijem. Ale za tu možnost jsem vážně vděčná. Největší úspěch sklidila omáčka z barviva na vajíčka :-) To vezmete červenou řepu, postrouháte a 20 minut povaříte v půl litru vody a dvou lžících octa. Když vývar slijete, zkusíte ve vodě obarvit vejce (ty vám moc nechytnou) a z vyvařené řepy uděláte smetanovou omáčku (ta bude výborná!). Podáváte s těstovinou a parmazánem. Báječná byla taky Bärlauchsoße z medvědího česneku, co nám roste rovnou pod chatou.

A taky veselá bída aneb zapomněli jsme koupit chleba! A tak jsem při toulkách jedli, co dům dal. Tedy brambory, vajíčka a sýr. Zjistila jsem, že to nic originálního není. V Malém Tibetu prý takhle vypadaly všechny svačinky, které J. od tamních horských babiček dostal. Asi tohle menu zavedeme jako standardní výletovou variantu.

Chválím časy omezených možností. Chválím věci jednoduché. Z krizí je třeba čerpat to dobré!

Už skoro rok tu s námi babička není. Jako bych někdy měla pocit, že některé věci jsou teď na mě.

Občas zkouším nazout její boty i v kuchyni a je to hřejivě voňavé a vrací mě to do dětství na Slovanech. Když jsem se pomalinku probouzela v bělostných peřinách v obýváku a od vedle z kuchyně už znělo rytmické klepání měchačky o mísu, jak babička zadělávala na buchty, koláče nebo buchtičky se šodó. Neúnavně a s láskou, jak jen to tyhle babičky narozené ve dvacátých letech uměly. 

Tu mísu jsem zdědila já. A předevčírem se bytem konečně rozeznělo ono rytmické klepání a sladce máslově zavoněly domácí buchty... Bylo to opravdu jako tehdy. Vonná paměť  na plné obrátky.

Uschovávám si tu recept.

500 g hladké mouky
100 g cukru
220 ml vlažného mléka
75 g změklého másla
2 vejce
1/4 droždí
špetka soli

povidla
rum

250 g měkkého tvarohu
20 g změklého másla
1 vanilkový cukr
citronová nebo pomerančová kůra
rozinky
rum

Promíchat mouku a cukr. V důlku nechat vzejít kvásek z trochy vlažného mléka (asi čtvrt hodinku). Pak přidat ostatní suroviny a prohníst těsto dohladka. Bochánek těsta nechat kynout 90–120 minut. Vykynuté těsto rozválet a z nařezaných čtverečků balit úhledné buchty do vymazaného pekáčku. Po bocích a nahoře mazat rozpuštěným máslem.

Do povidel přidat trochu rumu. Pro tvarohovou náplň nezapomenout do rumu včas namočit rozinky :-) a nejprve utřít cukr s máslem, teprve pak přidat tvaroh a ostatní.

Recept na těsto pěkně popisuje taky pan Cuketka – i s videem!

Karanténa mi splnila můj dávný sen. Během práce z domova konečně můžu každý den vařit pořádné jídlo a po večerech mám dost kapacity na pečení domácích moučníků. Můj milý zlatý Plachutta nezahálí a radí mi báječné česko-rakouské recepty. Naposledy výborné kuře na paprice. Nepřestane mě fascinovat, kolik těch společných jídel máme!

Protože teď v obchodech chybí droždí, dala jsem se i já na pěstování kvásku a s radostí s ním experimentuju. Před týdnem jsem si vychovala skvělý kvas z ovocné vody podle Maškrtnici. Protože jsem ho rozkvasila pšeničnou moukou, hledala jsem nějaký recept na sladké kváskové pečivo. A pomohla opět Maškrtnica se svým kváskovým mazancem. Na chuť  byl skvělý, jen samozřejmě nevybíhal tolik jako kvasnice (to je vidět na křížku), i když se rodil celý den. Ale stačilo a radost doma udělal. Mimochodem, učit se tu kvasovou trpělivost s pomalým kynutím a postupným pěstováním je obecně báječná věc!

No není to fešák?

Teď rozjíždím žitný kvásek a těším se na chleba. Pokud mu to bude taky tak slušet, určitě se pochlubím i s ním :-)