Nejspíš i poslední dva, ale mám z nich radost.
Vloni jsem od Z. dostala báječnou kuchařku od vídeňské gastrolegendy s michelinskou hvězdou, pana Plachutty. Jak jistě všichni víte, rakouská a česká kuchyně jedno jest, takže Plachuttovy vanilkové rohlíčky a linecké cukroví jsou jak od babičky! Miluju tyhle zážitky z rubriky "co máme společné". Vídeň mám navždycky pod kůží.
Už i já jsem lapena. Skoro rok si předplácím HBO GO a sjíždím nejlepší seriály světa z ranku takzvané quality TV.
Viděla jsem jich tolik, že se přestávám s klidným svědomím holedbat, že doma nemám televizi, i když tu klasickou doma opravdu nemám.
Začalo to výborným německým seriálem Babylon Berlin od Toma Tykwera. Pokračovalo Sorrentinovo lahůdkou The Young Pope.
A pak už to šlo ráz na ráz. Půvabný sitcom Young Sheldon, který pojednává o dětství Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku (připomíná mi Báječná léta, na kterých jsme vyrůstali v 90. letech!). A one (wo)man show Johna Olivera (Last Week Tonight with John Oliver) a Tracey Ullman (Tracey Ullman's Show). Mimochodem, výstřižky z Tracey Ullman's Show patří do mého stálého repertoáru zlepšovačů nálady. Třeba tahle nádherná sehrávka ze života Angely Merkel a její asistentky Birgit: Angela Merkel's poker face problem nebo tento pohled do života příliš uvědomělých mladých lidí: You Woke? :-)
Pak kousky z české produkce Až po uši od Hřebejka a temná Pustina od Ivana Zachariáše a Alice Nellis.
Mezi další seriály, které jsem s nadšením dokoukala (ty slabší skrečnu většinou nejpozději u třetího dílu, takže se do tohoto výčtu nedostaly), patří dobové drama z Británie 19. století Victoria, futuristický výčet průserů, které se v Británii mohou stát v následujících několika letech, Years and Years a podmanivá třetí série americké kriminálky True Detective.
Další zcela jistě přijdou. Největší výzvu v takové záplavě skvělých vyprávění je, uchránit svůj čas a dívat se opravdu jen na to, co člověka nějakým způsobem obohacuje. Skvělé tříbení dobrého vkusu! Žijeme v báječné době.
V rámci zpomalení poslouchám a poslouchám. V úterý v noci, když jsem pro J. pekla dort, polaskala jsem se s touto japonskou lahůdkou:
Kjóka Izumi: Mnich z hory Kója
Nečekaně krásné, tajuplné a dobrodružné vyprávění zenového mnicha z hory Kója od japonského autora Kjóky Izumiho, který tvořil na přelomu 19. a 20. století.
"Kjóka Izumi (1873–1939) patří mezi hlavní představitele svébytného japonského literárního žánru, pro který se v zahraničí ujal výraz „gotické příběhy“. Jedná se o tajemné, fantaskní, někdy až strašidelné prózy, plné zvláštního napětí a nadpřirozených jevů na pomezí romantismu, symbolismu a hororu.
Izumi se ovšem ve svých novelách a povídkách nevyhýbal ani hlubším filozofickým úvahám o životě, odpovědnosti a mezilidských vztazích. (Jeho tvorbu ovlivnil mistr japonské povídky Rjúnosuke Akutagawa.)
V novele Mnich z hory Kója překonává svatý muž při putování pustými horami nebezpečné nástrahy, z nichž nejtěžší na něho čeká v osamělém horském stavení, kde žije krásná žena obdařená nadpřirozenými schopnostmi. Mnich se dostává do víru pokušitelské ženské vášně, kontrastující s velebností přírody. Autor přitom ponechává na čtenáři, aby si mnichovu cestu nástrahami života vyložil buď jako vítězství víry, nebo jako posedlost démonem krásy, rozkoše a závrati."
Tištěná kniha je rozbraná, ale určitě by se dala opatřit v knihovně. Chcete-li zvukovou stopu, napište mi do komentáře.
Amerikána mi připomněla jinou africkou knížku, která mě nadchla už vloni, když si ke mně našla cestu v cyklu Letní čtení na Vltavě.
Ahmadou Kourouma: Alláh není povinen
Vyprávění malého kluka Birahimy je strhující pozvánkou do Afriky, o které toho většina z nás moc neví. Birahima se protlouká Libérií a Sierrou Leone devadesátých let, kde vládne kmenová válka, a s přímostí malého puberťáka vypráví o tom, jaké to je být dětský voják a jak se žije ve světě, kde neplatí žádná pravidla.
Vyzbrojen svými čtyřmi slovníky, sadou afrických kleteb a zvláštní poetikou předkládá zažitou hrůzu tak, aby ji strávil i zjemnělý Evropan. Na pozadí jednoho příběhu (je vážně zábavný a čtivý!) se tak odvíjí důležitá reportáž, která by se k čtenáři jinak nedostala.
I tenhle román patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední dobu četla (i když v tomhle případě "ušima"). Audiozpracování Českého rozhlasu rozhodně stojí za to. Legálně bohužel není k dispozici, ale dá se dohledat na Ulož to. Doporučuju!
Po letech konečně zas čtu román s velkým R. Na doporučení několika kamarádek se ke mě dostala Amerikána od Chimamandy Ngozi Adichie, nigerijské autorky narozené v roce 1977. A já znovu zažívám to báječné čtenářské opojení: hluboký ponor do příběhu a jemné tušení, že život má další dimenze, které možná míjím.
Je to laskavá próza, která i těžké chvíle podává s nadějí a nadhledem. Přesto není kýčem. A ten jazyk! Český překlad je plnokrevný a plný výrazů, které mi svět hlavní hrdinky přibližuje na dosah.
Je to vlastně generační román. Hlavní hrdinka je má vrstevnice, a přestože vyrůstala v Nigérii a studovala ve Spojených státech, nacházím v jejím životě leccos z toho, co lemovalo moje vlastní dospívání a mládí. Popkultura je vážné globální. Ale hlavní poselství knihy je jinde. Jde hluboko do kolektivního vědomí Spojených států a pojmenovává jemné nuance v postavení amerických černochů - jako černoška nezatížená americkou historií je vidí z nezvyklého úhlu a dokáže svá pozorování trefně podat. To celé na pozadí velké love story a citových anabází, které knihu lidsky živí.
Kromě toho je knížka krásná i po technické stránce. Červeno-modro-bílý přebal si krásně hraje s odkazy na hvězdnatou Ameriku i kmenovou Afriku a v textu jsem neobjevila jediný překlep.
Shrnuto: Už dlouho jsem nečetla tak mnohovrstevnaté dílo, které by mě lidsky vyživilo, intelektuálně obohatilo a ještě ukázalo zajímavé reálie (kromě USA také z Nigérie 90. let). Navíc v nezvykle kvalitním českém vydání. Pro mě to je román desetiletí.
Nedávno jsem si u zápisku o Rodinném filmu poznamenala, že po skončení filmu není o čem přemýšlet. A protože žádné volání nezůstane bez ozvěny, přišel mi obratem pod roku jiný rodinný film, Hanekeho Happy End, a já jsem si musela připustit, že nevím, co je lepší :-) Happy End za sebou nechal tolik nezodpovězených otázek a vnitřního neklidu, že jsem ztratila odvahu Hanekeho dál prozkoumávat. Asi si ho zařadím k Larsi von Trierovi, géniovi s krásnými, ale těžko koukatelnými filmy, které časem postupují až na hranici šílenství.
Strávila jsem shodou náhod delší dobu mimo kancelář a ač jsem hodně pracovala, měla jsem možnost si uspořádat svůj den podle potřeby a práci prokládat údržbou domácnosti, vařením a uklízením. A všechny tyhle činnosti jsem vydatně doprovázela rozhlasovou četbou a rozhovory na Radiožurnálu a na Plusu. Už dlouho jsem se necítila tak intelektuálně saturovaná!
Jednou z důležitých knih, které jsem takto vyslechla byl nedokončený esej Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu, který vznikl v padesátých letech, ale svou relevanci a zajímavost má i dnes. Černý v něm popisuje jednak všeslovanské tendence v Česku (třeba Palackého austroslavismus), ale také tři generace panslovanismu ruského, který se od bratrské, až romantické idey posunul k utilitárnímu výkladu panslovanismu, který hraničí s panrusismem a ruskými imperiálními zájmy. Mnohé z toho se probouzí a znovuoživuje i dnes... na proruských serverech, v kultu Nočních vlků a v novém českém rusofilství některých kruhů.
Byla jsem nedávno na filmu Chata na prodej. Josef mi poslal trailer a moje první reakce byla: "To musím vidět, i kdyby to mělo bejt blbý!" Nejen proto, že chataření je moje silné téma :-) Taky proto, že ten trailer byl dokonalý. Jenže to je právě největší slabina filmu. Divák, který viděl trailer, už všechny "best of" scény zná a místo nových point jen sleduje, čím je filmaři naředili. Škoda.
Proposlouchala jsem se v poslední době dvěma příběhy sepsanými na základě rodinných vzpomínek. Dva zdánlivě vzdálené světy, a přece v obou tatáž směs otevřenosti, jemné melancholie, pohledů do intimních zákoutí rodiny a laskavého odstupu od dějů, které se autorů kdysi hluboce dotýkaly.
Krev není voda dnes méně známého spisovatele Josefa Jedličky mě zaujala svými reáliemi, které se na dvou místech lehce překrývají s mým vlastním životním prostorem. Jednou, když si otec Jožka přivezl k sobě na Hanou svou nevěstu Julču. A podruhé, když Jedlička popisoval své dětství a dospívání v Hájkově ulici na prvorepublikovém a protektorátním Žižkově. Snad nejvíc mě nadchlo několikeré zmínění rybníčků na Židovských pecích. Už víckrát jsem o nich slyšela, ale stále je nemohu dohledat!
Druhým pásmem vzpomínek byla Dobrá vůle od Ingmara Bergmana popisující počátky vztahu jeho rodičů ve Švédsku kdysi na prahu první světové války. Tahle četba byla o něco tísnivější. Snad kvůli neurotičnosti a nevyrovnanosti mladého Henrika Bergmana a krutosti, kterou to v něm někdy vyvolalo. Nebo snad kvůli paralelám k životním volbám, kterými sama procházím.
Obě četby ale byly strhující, literárně skvěle vystavěné a rozhlasově pěkně zpracované. Hodiny blaženého času při kuchyňských pracích s douškem intelektuální potravy :-)
INDIÁNSKÁ MOUDROST
1. Dobrý člověk vidí dobrá znamení.
2. Abys zaslechl sám sebe, potřebuješ tichý den.
3. Jestliže zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, slez.
4. Kdo mlčí, ví dvakrát víc, než ten, kdo žvaní.
5. Je mnoho způsobů, jimiž páchne skunk.
6. Musíme jenom umřít.
7. Než začneš soudit chyby jiných lidí, pohlédni na stopy svých vlastních mokasín.
8. Vlast máš tam, kde je ti dobře.
9. V každém člověku zápasí zlý vlk s dobrým. Vyhrává ten, kterého krmíš.
10. Když máš co říct, vstaň, aby tě bylo vidět.
11. Ne vždy je nepřítel nepřítelem a přítel přítelem.
12. Kdo má jednu nohu v kánoi a druhou ve člunu, spadne do řeky.
13. Všechno na světě má svou píseň.
14. Dítě je host ve tvém domě: nakrm ho, pouč a propusť.
15. S proudem dokáže plout i leklá ryba.
16. Život plyne zvnitřku ven. Drž se té myšlenky a budeš skutečným člověkem.
17. Dobře řečené slovo je účinnější než obratně hozený tomahavk.
18. Mluv s dětmi, když jedí, a řečené zůstane, i když ty odejdeš.
19. Člověk si má sám dělat své šípy.
20. Kůň přivázaný ke sloupu jen těžko získá na rychlosti.
21. Všechno na Zemi má svůj cíl, na každou nemoc je lék a každý člověk má své předurčení.
22. Žába si nevypije rybník, ve kterém žije.
23. Řekni mi a zapomenu, ukaž mi a nesvedu si pamatovat, dovol mi se zúčastnit a pochopím.
24. Miluj zem. Nezdědils ji po rodičích, ale dlužíš ji svým dětem.
25. Vědění je skryto v každé z věcí. Celý svět byl kdysi knihovnou.
26. Žij svůj život tak, aby se strach ze smrti nikdy nevkradl do tvého srdce.
27. Když zabloudíš, vzpomeň si na to, co říkávali staří. Neztratil ses ty, ztratilo se tvoje týpí.
28. Každý by měl být sám sobě vůdcem.
29. Když přineseš do wigwamu hořící větev, nestěžuj si na kouř.
30. Tvá mysl musí být jako týpí. Nech dílec u vchodu otevřený, aby čerstvý vzduch mohl dovnitř a odvál kouř zmatku.
31. Každý, jemuž se dobře daří nebo má úspěch, musel o něčem snít.
32. Až bude poražen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte, že peníze se jíst nedají.