Poslouchám teď občas Jazzofon, půlhodinku ranního jazzu na Vltavě. A tak jsem včera objevila zajímavého afrického jazzmana Samuela Yirgu. Mix jazzu a etiopské lidové hudby. Kouzelné.
Hrdina je ten, kdo na sebe může být hrdý.
Hrdina koná.
Hrdina se neposere.
Hrdina ztělesňuje hodnoty.
Směrovka uprostřed všech velkých otázek.
(Prostřední tři věty převzaty od Petra Ludwiga z GrowJOBu.)
Doma v baru Kina Aero! Pomalu se mi přestává stýskat po Podolce. Výhled na řeku je sice výhled na řeku (navíc tak krásně zenový jako v Podolce), ale žižkovskej dvorek a artové kino blaží duši skoro stejně. Od prosince jsem tu skoro stálým hostem. Tady byla první schůzka s architektem, tady jsme zapíjeli předání bytu. A teď tu sedím a kreslím, kudy v bytě povede elektrika. Cucám výbornou rulandu, kolem běhaj dva buldočci a mně je dobře. Muj Žižkov.
Nikdy dřív mi Krkonoše nijak nepřirostly k srdci, ale od té doby, co jsem objevila Luční, mám neustálé nutkání se vracet!
Běžky koncem prosince a sněžnice koncem ledna. Dvě krásný sněhový pohádky.
Když člověk rychle proběhne cirkusem Pece nebo Špindlu a dostane se nahoru do kopců, jsou to najednou úplně jiné hory. Teď v zimě navíc docela prázdné.
A Luční samotná je kouzelná. Dřevěný pelíšek uprostřed sněhové pouště, bouda velká, ale útulná. Vaří si vlastní pivo a pečou vlastní pečivo. S milou obsluhou, pěknými pokojíčky za dobrou cenu a příjemným osazenstvem (snad díky tomu, že se sem nedá dojet autem). Osm kilometrů z Pece, které se podle tyčí dají ujít i za tmy. Malý zázrak.
Objev z Reginy, kterou jsem si docela výjimečně pustila k usínání, a vyslechla na ní příjemný rozhovor s hudební dvojicí Calm Season a hlavně pár jejích kousků. Hodně chytrá hudba s lehkými stopami hravosti, které mám tak ráda třeba u Longital.
A o pár dní dřív Korben Dallas na Vltavě. Předchozí alba mi nic neříkala, ale zdá se, že nové album Banská Bystrica bude stát za to. O mnoho víc něhy a lehce najazzlý dojem. Hmm!
Domov není jen tak, domov se stává.
Rozkročená mezi jedním a druhým, vzpomínám na všechna svá doma. Ve Vídni v Brigittenau, u Dunajského kanálu s výhledem na Kahlenberg a zvlněné stráně Grinzigu. V Praze v Podolí, u řeky, u Podolky, u vodárny, pěšky všude a kousek do Plzně, krásné chvilky se zvuky zvonů z kostela na Vyšehradě. Dávno předtím v Plzni na Košutce, kousíček do borovicových lesů a do polí, u písečných rybníků plných rašeliny. V Praze ve Strašnicích, v domě z první poválečné sídlištní výstavby, kterou jako velmi zajímavý urbanistický projekt naprojektovali architekti a urbanisté ovlivnění Le Corbusierem a předválečným funkcionalismem. A teď v Libni v malém dělnickém bytečku. Stačil rok a půl se spoustou vycházek po okolí a poznáváním historie a už i tady se cítím doma. Cítím hřejivý pocit při pohledu na stráň nad parkem Podviní, který se rýsuje mezi domy, když jdu z nákupu, cítím radost z pomyšlení, že se podél Rokytky snadno dostanu až k řece a že cestou uvidím spoustu krásných zákoutí staré Libně se zakonzervovaným časem.
Vždycky jsem si myslela, že fyzický domov je něco, co se mě netýká. Že mé doma je všude tam, kde jsou mí lidé a jinak že si jej nosím s sebou, že jej mám sama v sobě. Ale není to tak. Domov je i tam, kde člověk je. Domov je sté a každé další opakování.
Jako nádavek k Dvořákovým Slovanským tancům jsme si pořídili ještě jeho Smyčcový kvartet F-dur "Americký", o němž jsem kdysi slyšela na Vltavě a jenž k sobě pojí krásný střípek příběhu z Dvořákova života. Kvartet zkomponoval v pohodě rodinných prázdnin na americkém venkově v době, kdy vyučoval na newyorské konzervatoři, za neuvěřitelných 72 hodin. Na konec partitury si připsal poznámku: „Zaplať pán Bůh. Jsem spokojen. Šlo to rychle!“. Dokonalý záznam jednoho velkého flow.
Jedna moralitka uschovaná od matematika a aforisty Taleba. Ukazatel, který se hodí na každém temném rozcestí.
People try to impress you with the things they have done ... You should be more impressed with things they would never do.
A ještě jeden kavárenský objev poslední doby. Café Sicily na Senovážném náměstí. Kavárna objevená díky pozvání vyhlášeným návštěvníkem a znalcem všelikých kaváren. Příjemný interiér a hlavně výtečný tortilový wrap s tvarohem a červenou řepou!
Zážitek ještě předvánoční. Koncert v Rudolfinu, česká premiéra originálního znění zpívané komorní opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí a klasika Antonína Dvořáka Slovanské tance, pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.
Oba hudební zážitky byly dočista jedinečné. Bohuslav Martinů je už od opery Hry o Marii před více než čtyřmi roky v hledáčku mé pozornosti a každé další dílo, se kterým se setkávám, mě ujišťuje o tom, že začíná patřit mezi mé nejoblíbenější skladatele. Operu Čím lidé žijí zkomponoval při svém pobytu v Americe v 50. letech a jako předloha jeho vlastnímu anglicky psanému libretu sloužila Tolstého bajka o osamělém ševci, který měl vidění, v němž mu Kristus slíbil, že jej druhého dne navštíví, a švec mu po několika setkáních toho dne s lidmi s různými osudy musí dát vlastně za pravdu. Opera slavila v USA velký úspěch a v českém překladu byla provedena v 60. letech v plzeňském divadle J. K. Tyla. Provedení v Rudolfinu bylo prvním uvedením původní anglické verze v Čechách. Česká filharmonie zvolila komorní zpívané provedení, ale přesto bylo plné dynamiky a drobných epických náznaků. Vlastně si myslím, že by příběh bylo těžké zinscenovat výpravněji, protože síla kusu spočívá v myšlence a hudbě. Přístup České filharmonie k provedení opery mě nadchl i pečlivostí doprovodné práce. Třeba vydáním obsáhlého článku o kontextu tohoto díla.
Slovanské tance Antonína Dvořáka jsou klasikou, jejichž úvodní melodii zná snad každý, a přesto bylo jejich vyslechnutím dokonalým potěšením, které vedlo k tomu, že jsme si je pořídili i domů.
A zážitek v Rudolfinu nebyl jen hudební. Objevili jsme totiž krásnou kavárnu za rufolfinskou galerií. Místo, ze kterého dýchá klid a stabilita první republiky. Na lístku jsou jen drobná jídla (sendviče, quiche), ale pro posezení u kávy či sklenky šumivého vína nebo nerušenou práci se krásně hodí. Cafe Rudolfinum.