Domov není jen tak, domov se stává.
Rozkročená mezi jedním a druhým, vzpomínám na všechna svá doma. Ve Vídni v Brigittenau, u Dunajského kanálu s výhledem na Kahlenberg a zvlněné stráně Grinzigu. V Praze v Podolí, u řeky, u Podolky, u vodárny, pěšky všude a kousek do Plzně, krásné chvilky se zvuky zvonů z kostela na Vyšehradě. Dávno předtím v Plzni na Košutce, kousíček do borovicových lesů a do polí, u písečných rybníků plných rašeliny. V Praze ve Strašnicích, v domě z první poválečné sídlištní výstavby, kterou jako velmi zajímavý urbanistický projekt naprojektovali architekti a urbanisté ovlivnění Le Corbusierem a předválečným funkcionalismem. A teď v Libni v malém dělnickém bytečku. Stačil rok a půl se spoustou vycházek po okolí a poznáváním historie a už i tady se cítím doma. Cítím hřejivý pocit při pohledu na stráň nad parkem Podviní, který se rýsuje mezi domy, když jdu z nákupu, cítím radost z pomyšlení, že se podél Rokytky snadno dostanu až k řece a že cestou uvidím spoustu krásných zákoutí staré Libně se zakonzervovaným časem.
Vždycky jsem si myslela, že fyzický domov je něco, co se mě netýká. Že mé doma je všude tam, kde jsou mí lidé a jinak že si jej nosím s sebou, že jej mám sama v sobě. Ale není to tak. Domov je i tam, kde člověk je. Domov je sté a každé další opakování.