verrrberrr’s

Dokument, který má na www.ivio.tv titulku, jak kdyby se jednalo o sestřih nejděsnějších domácích videí s dětičkama v hlavní roli. Ale nakonec docela příjemné překvapení! Čtyři miminka, jedno z kmenové Afriky (konkrétně Namibie), druhé ze stepního Mongolska, třetí z vysoce rozvinutého Japonska a čtvrté z neméně rozvinuté Kalifornie. Od narození po první rok.

Mongolsko mě chytlo za srdce. Život v jurtě. Kombinace závanů civilizace a opuštěnosti uprostřed travnatých plání se stády dobytka všude kolem. Dítě volně lezoucí po okolí a zkoumající na vlastní pěst pravidla života. Tenhle život mi byl nejbližší.

Myslím, že kmenový život afrických dětí je nám příliš vzdálený, rodiny tam žijí pospolu, děti vyrůstají ve smečce podobně starých kamarádů, popelí se v hlíně, hygienické návyky jsou dočista jiné a na náš zvyk příliš uvolněné (i když přesto všichni vypadají zdravě a šťastně). Něco takového bychom už nedokázali. Nejen proto, že by se těžko hledala společnost, ve které by člověk takový život mohl realizovat (protože i to je důležité).

Ze života v Japonsku a v Kalifornii mi šel mráz po zádech. Dočista mi chyběla uvolněnost a příjemné plynutí. Zábava se odbývala v designových tělocvičnách na cvičeníčku pro maminky s dětmi pod vedením zkušené cvičitelky... Rodiče si hráli se svými dětmi a zároveň s kýmsi telefonovali s mobilem u ucha.

Nevím, jak dotvořit svůj svět, aby moje miminko vyrůstalo spíš někde v trávě kousek za jurtou, než ve vymydlené místnosti s výhledem na skyline vypjatého města, které dává prostor všemu jen ne ohmatávání základních principů života.

Roztomilý film o Stephenu Hawkingovi. Tak trochu biografie, tak trochu pohádka. Příběh nadějného studenta, kterému byla už na univerzitě diagnostikovaná vážná choroba s šancí na nejvýše dva tři roky života. Příběh jeho ženy, která si jej přesto vzala a povila mu tři děti. Příběh, který možná dokládá, že manželství prodlužuje život :-) protože Hawking žije dodnes, čímž původní předpověď lékařů překonal o nějakých padesát let. Film byl natočen podle vzpomínek jeho ženy Jane, a možná i proto je tak trochu pohádkou. Každý v něm má své slabosti, ale v zásadních okamžicích se vždy zachová, jako by měl svatozář. Nutno říct, že i pohádky jsou důležité, ač se nad nimi člověk může někdy pousmívat.

A ačkoliv to celé bylo popsané tak hezky pohádkově, nad rozhodnutím dočista ochrnutého Hawkinga odejít po dvaceti pěti letech od rodiny, která se o něj starala, a žít s jinou ženou, jsem ještě týden nemohla přijít na jiné podivení, než poťouchlou větu: "To byl ale hajzlík!". Big minds do not know any boundaries :-)

PS: Film je pěkným návodem, jak si ochočit svého matfyzáka :-)

Krásný film o tanci. A nejen o něm. Pina od Wima Wenderse. Poklona choreografce Pině Bausch, která zemřela těsně před začátkem natáčení. Film měl původně být jejich společným dílem. Poklonou in memoriam se stal až pro Piny náhlý odchod. A tak je pásmem jejích choreografií a vzpomínek mnoha spolupracovníků. Formálně dotaženou koláží výjevů, které jsou samy o sobě krásné, za doprovodu hudby, která se vrývá pod kůži, a v lokacích, které uchvacují svou jedinečností. Nadzemní dráha ve Wuppertalu, městě, v němž Pina založila taneční divadlo, prosklený sál uprostřed podzimního parku, okraj velkolomu, divadelní scéna zaplavená vodou. A tisíc a jeden pohybový nápad, který vytváří svérázný taneční jazyk, zcela srozumitelné výrazivo, které dokonale komunikuje naléhavé emoce a hraje na citlivé struny někde hluboko v duši.

Pokud by se mě někdo zeptal, co je to krása, doporučila bych mu, aby se podíval na tenhle film. Myslím, že by porozuměl.

Máme novou kočičku! Malinkého nalezence z pod Beskyd, který k nám do Plzně doputoval díky nasazení zhruba tří až čtyř kočičích milovnic. Zatím se bojí, zalézá pod křeslo (a zvládla už vylézt i na garnyž), ale prý už si přišla pro pohlazení a krásně vrněla. Snad jí u nás bude dobře! Ňuf!

Kamarád nedávno fotil pro architektonické studio Vllnna a o fotky se podělil na fb, a tak jsem měla možnost se jejich prací nadchnout. Hlavně japonský čajový altán v Telči! Ale i realizace rodinných domů s krásnými přechody do zahrady a akcenty ve dřevě přesně v takové podobě, která mi je blízká. Uschovánka na vysněné doufám někdy!

Poznamenala jsem si k téhle knížce někdy z kraje podzimu: "A zase se dějí takové věci." Dharmové tuláky jsem četla už kdysi na gymplu. Milovali jsme tehdy beatniky a hlavně Kerouaca. Ale nedokázala jsem je tehdy dočíst. Chyběl mi náhled do buddhistické filosofie a meditační praxe. Děsila jsem se nicoty, které se hlavní hrdina snaží dosáhnout. Nelíbil se mi Rauvolfův překlad.

Začátkem září jsem pak seděla na sluníčku u jednoho rybníku na Vysočině a klábosila s přáteli. Hovor plynul, sluníčko hřálo a slova kouzlila krásné asociace... láska ke knížkám, láska ke knihovnám, Kerouac, Dharmoví tuláci. A druhý den jsem v Městské knihovně na tuhle knížku náhodou narazila, když jsem šla kolem police s právě vrácenými tituly. A pak i při čtení tolik dalších asociací. Tibetská modlitba, kterou má Kriška v Rychlebách na místě nejkrásnějších zážitků letošního léta (jenže krásně zvrhle přeložená chlípníky beatniky). Myšlenky, které už mi mezitím zapadají do širšího kontextu, protože mi za ta léta leckdo o buddhismu vyprávěl. A stále znovu stejně krásný popis několikadenní horské túry, která je pro mě dokonalým vrcholem celé knížky. Možná proto jsem ji ani tentokrát nedočetla. Vše ostatní mi připadá jaksi zbytečné. Ta pravá moudrost, extáze a krása je tam nahoře, nad hladinou věcí, u pramene podstaty.

Připomíná mi to slova Miláňa od ohně na zasněžené Javořině. Vzpomínal na Miloše Zapletala, sdružení Kruh a moudro od Pavla, jeho duchovního vůdce: "Manere in montibus" - "Zůstávejme na výšinách". Heslo dávných mnichů žijících vysoko ve skalách, které si vzájemně říkali vždy, když sestupovali dolů do světa denních starostí. Uchovávejme moudrost, kterou jsme poznali na horách. Zůstávejme duchem tam, kde se podstatné odděluje od nepodstatného. Zůstávejme duchem nad věcí.

Ty
Václav Hrabě

To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s myrtou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice

Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu"
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Handla
slyšíš
"Vodní hudba"
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?

Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem

Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích

Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
komunisti
"Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět kouřem

Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák

Je vtipné, že židličky, které byly poprvé představeny na výstavě "Low Cost Furniture Design" dneska stojí deset tisíc. Ale je fakt, že ta výstava byla v roce 1950, konala se v MoMA v New Yorku a Vitra DSW se mezitím stala designovou ikonou.

Nejmenovaný milovník vína a kávy mě zase jednou vzal do krásného podniku. Vinotéka zaměřená na Francii, pojmenovaná Na břehu Rhôny a položená na břehu Vltavy, kousíček od železničního mostu a náplavky.

Napůl obchod vínem, napůl útulná vinárna. Na zdech něžný vzorek v bledě modré. U zdi kouzelný regál s vínem, které si hosté nalévají sami, a za každou skleničku si dělají čárku na malý papírek. K jídlu výborné uzeniny, sýry a pečivo. A k tomu francouzský flér a nesnesitelná lehkost bytí. Na takových místech je život krásný!

Hraju si. Park na Kavčích horách.