verrrberrr’s

Ještě jeden výstřižek ze Dne trifidů:

„Tak byste jistě neočekávali,“ pokračoval, „že naleznete stejné mravy, zvyky a obyčeje v nuzné indické vesnici žijící na pokraji smrti hladem, jako v luxusní londýnské čtvrti, dejme tomu v Mayfairu. Podobně se co do povahy svých mravů budou lišit obyvatelé zámožného státu, kde je život poměrně snadný, od obyvatel přelidněné, strádající země. Jinými slovy, různá prostředí vytvářejí různé životní normy. Zdůrazňuji proto, že svět, jaký jsme až dosud znali, je nenávratně pryč – je po něm veta. Spolu s ním jsou pryč i podmínky, které nás utvářely a učily našim životním normám. Naše potřeby jsou nyní jiné a jiné musí být i naše cíle. Chcete-li příklad, vzpomeňte si, jak jsme se dnes po celý den s lehkým svědomím dopouštěli věcí, které byly ještě přede dvěma dny nazývány vloupáním a krádeží. Stará struktura života padla a my nyní musíme nalézt takový modus vivendi, který by nejlépe vyhovoval té nové. Nemůžeme jen tak začít stavět znovu; musíme začít znovu přemýšlet – což je mnohem těžší a mnohem nepohodlnější. Člověk zůstal po fyzické stránce pozoruhodně přizpůsobivým tvorem. A každá společnost má ve zvyku formovat nevyzrálou mysl své mládeže, infikovat ji svazujícími normami předsudků. Výsledkem je pak podivuhodně nepoddajný materiál, schopný zdárně odolávat tlaku mnoha přirozených sklonů a instinktů. Tak je možno vychovat člověka, který navzdory svému prvotnímu pudu sebezáchovy riskuje dobrovolně smrt ve jménu ideálu – stejným způsobem však můžeme vychovat i omezence, který si ví se vším rady a vždycky ví, co je ‚správné‘. V dobách, které jsou před námi, se budeme muset značnému množství těchto umělých předsudků odnaučit, anebo je radikálně změnit. Můžeme přijmout a zachovávat pouze jeden základní předsudek, a to, že lidská rasa stojí za to, aby byla zachována. Tomuto ohledu musí být všechny ostatní alespoň na čas podřízeny. Na každý svůj čin musíme nahlížet s jedinou otázkou na mysli. ‚Pomůže to naší rase přežít – nebo nás to zbrzdí?‘ Pomůže-li nám to, musíme to i udělat, aťsi by to bylo sebe víc v rozporu s idejemi, v nichž jsme byli vychováni. Kdyby nám to však bylo ke škodě, musíme se tomu vyhnout i za tu cenu, že by se toto vyhnutí střetávalo s naším předchozím pojetím povinnosti, a třeba i spravedlnosti. Nebude to nijak snadné: staré předsudky mají tuhý život. Na berličky mravních zásad a nařízení nespoléhají jen prosťáčci, strašpytlové a duševní lenoši – my všichni se o ně opíráme víc, než si sami dovedeme představit. Nicméně dneska, kdy vší organizaci je konec, žádná z jejích praktických příruček nám neporadí. Musíme sebrat morální odvahu myslet a rozhodovat sami za sebe.“

John Wyndham - Den trifidů

Legendární sci-fi, které bylo předobrazem legendární prázdninovkové hry (viz Zlatý fond her a modifikace hry na stránkách Portálu). 

Mám ještě rozečteno,  ale už teď nacházím spoustu zajímavých míst a aha momentů k úvahám, co by s naší společností udělala nějaká velká katastrofa... v tomto případě oslepnutí a tím i zneschopnění většiny lidí, které má za následek kompletní kolaps dodávek energií, potravin a podobně a kompletní rozklad základních předpokladů pro život ve městech. O co větší chaos by vznikl v naší společnosti, která je už téměř kompletně závislá na výpočetních, informačních a komunikačních technologiích, které v případě black outu nedají ani ránu!

Jde to z více směrů, ale tyhle úvahy jsou dalším kamenem do skládanky, jejíž celkový obraz mě stále více odkazuje ven, ke zjednodušování a udržování zdravé míry nezávislosti na technologické odnoži civilizace (ano, jak absurdně tahke poznámka činěná na téměř vybitém tabletu zní...).

Mezitím snad jen pár drobných citátů:

„Poctivě vzato, volba je docela prostá,“ řekl jsem. „Buď začneme zachraňovat všechno, co se z toho vraku zachránit dá – to znamená včetně nás samých; anebo se obětujeme alespoň částečnému prodloužení života ostatních. To je ten nejobjektivnější pohled, jaký jsem zaujmout. Na druhou stranu si ale uvědomuju, že ten očividně lidštější postoj je současně pravděpodobnou cestou k sebevraždě. Máme tedy ztrácet čas prodlužováním jejich bídy, když nevěříme v jejich šanci na záchranu? Bylo by to opravdu to nejlepší využití našich sil?“

„Moje milá,“ řekl jsem, „mně se to nezamlouvá o nic víc než tobě. Předložil jsem ti naše alternativy bez všech příkras. Pomůžeme těm, kdo tu katastrofu přestáli, vybudovat nový život? – anebo učiníme morální gesto, které ovšem, jak věci stojí, bude sotva něčím jiným než pouhým gestem? Ti lidé za vraty si zřejmě umínili přežít za každou cenu.“

Je krásný, když vás po vyčerpávajícím celodenním jednání zavezou na pozoruhodnou dřevěnou rozhlednu, kde vám její architekt vysvětlí celou geometrickou alchymii jejího zvláštního tvaru. 

Ale o mnoho krásnější je pak sedět u stolu s chytrými lidmi z půlky Evropy, architekty, komunálními politiky a podobně, a poslouchat jejich názory na uprchlickou "krizi", ve kterých převažuje lidskost, soucit a důvěra v samoregulaci společnosti, která se s každým posunem vždycky znovu dobře vyrovná. Je krásné poslouchat věcné a rozumné názory nizozemského starosty poměrně velkého městečka, v nemž se nachází uprchlický tábor, na to, jak současných 70 tisíc uprchlíků v Holandsku není nic proti přistěhovaleckým vlnám v posledních několika stech letech (z bývalých kolonií i odjinud, naposledy ve velké míře třeba z Indonésie), a cítit se na hony vzdálená plácání prázdné slámy planými teoretiky u nás doma, kteří uprchlíka viděli jen ve zprávách na Nově a pár stovek uprchlíků v detenci vnímají jako zásadní ohrožení civilizace a kulturního odkazu naší české kotliny... Jsem vděčná, že se mohu dívat i za okraj svého talíře. Dává mi to velkou naději a do duše vnáší klid.

"Dva dny cesty oddálí člověka – a zvláště člověka mladého, v životě ještě pevně nezakořeněného – jeho všednímu světu, všemu tomu, čemu říká povinnosti, zájmy, starosti, vyhlídky, mnohem víc, než se mu snilo v drožce cestou k nádraží. Otáčející se a prchající prostor, který se navalí mezi něj a jeho rodiště, osvědčuje sílu, jakou přičítáme obvykle pouze času; od hodiny k hodině vytváří vnitřní změny, velmi podobné těm, které způsobil čas, nicméně je v jistém smyslu předstihující. Stejně jako čas dává zapomínat, ale tak, že člověka odpoutá od všech vztahů a uvede ho do jakéhosi stavu svobodného a prvotního – ba udělá obratem ruky i z pedanta a pecivála vagabunda. Říká se, že čas je Lethe; ale cizí vzduch je také takový nápoj, a jestliže nepůsobí tak důkladně, působí zato rychleji."

-- Thomas Mann, Kouzelný vrch

"Do you know a cure for me?"
"Why yes," he said, "I know a cure for everything. Salt water."
"Salt water?" I asked him.
"Yes," he said, "in one way or the other. Sweat, or tears, or the salt sea."

-- Karen Blixen, Seven Gothic Tales

"Učit se vzájemnému vyslovování našich tich znamená patrně umět zaslechnout nějakou důležitou blízkost. Skutečnou blízkost někoho s někým, nikoli pouhou nahrnutou vzájemnost, která je tak vehementně sdílena v našich městech, sociálních sítích a společenských skrumážích všeho druhu. Blízkost je zvláštní kategorií, která znamená, že cosi podstatného se právě nachází mimo mne, nepatří mi to a přece pouze mojí přítomností nabývá část svého smyslu. Je přítomna někde v lásce a přátelství, v modlitbě, a myslím, že též v opravdové hudbě nebo poezii. Je někde tady."

Text pronesený 17. října nad hrobem Františka Halase v Kunštátu při pietním aktu u příležitosti šestašedesátého výročí básníkova úmrtí.

Tak přesné...

"V akustickém hlomozu naší doby obecně platí: čím hlasitější, tím důležitější. Čím jednodušší, tím snadněji zapamatovatelnější, a tedy účinnější. Ve vizuálním světě tuto funkci plní laciná atraktivita obrazu slov. Měňavé, extravagantní, blikající nápisy, z nichž přechází zrak. Palcové titulky bulvárních novin a časopisů dávno přerostly velikost každého normálního palce. Slogany na billboardech jsou z dálky viditelné jako majáky pro zbloudilé, sebejisté sliby na předvolebních transparentech jsou sestaveny z písmen větších než jakýkoliv člověk. Vizuální kravál se spojuje s tím akustickým a nenechává nás na pochybách, že tahle vřava má být pravým dobrodružstvím našich dnů."

Chceme bezpečnou nesvobodu, nebo nebezpečnou svobodu? Je to něco jako archimedův zákon. Buď a nebo.

Stále ještě si myslím, že je lepší smířit se s nebezpečím než s nesvobodou...

Vzpomněla jsem si na krásnou animovanou pohádku The Secret of Kells (letní inspiraci z IK), ve které se opat středověkého kláštera tak soustředí na obranu hodnot své civilizace před nájezdy barbarů, až na pěstování těch hodnot dočista zapomene a život v opatství se pomalu změní v suchopár. Nějak mi to přijde aktuální.

Zase jsem jednou objevila skvělou knihu. Josef Kroutvor - Chvály, pocty i rozpaky. Soubor drobných esejů a úvah, hlavně o starých řemeslech, práci rukou a chůzi krajinou.

Naše myšlení potřebuje pohyb, a právě chůze je tím nejpřirozenějším hybatelem a inspirací. Věděli to už staří myslitelé, peripatetici i filozofové moderního věku. "Jen vychozené myšlenky mají cenu," tvrdil Friedrich Nietzsche.

Chůze má totiž skrytou duchovní sílu, na kterou lidi zapomínají. Nohy nás tak samy vedou životem, slaďují naši mysl s pohybem těla a okolním prostředím. V chůzi myslíme jinak než u pracovního stolu, fyzické myšlení je něco jiného než abstrakce.

Svoboda je nejvyšší hodnota toulavé existence, jsme na cestě a cesta je před námi. Chůze dodává odvahu k dobrodružství, chuť objevovat a přemýšlet. Poutník se pohybuje jako tečka v krajině; tečka je malá, ale velký je svět kolem.

Odloveno kdesi v online vydání Süddeutsche Zeitung:

"Nichts mögen Internetsurfer mehr als Sinnsprüche, die ihnen erklären, wie wunderbar das Leben ist, das sie gerade verpassen, weil sie im Internet surfen."

:-)