verrrberrr’s

Dokument, který má na www.ivio.tv titulku, jak kdyby se jednalo o sestřih nejděsnějších domácích videí s dětičkama v hlavní roli. Ale nakonec docela příjemné překvapení! Čtyři miminka, jedno z kmenové Afriky (konkrétně Namibie), druhé ze stepního Mongolska, třetí z vysoce rozvinutého Japonska a čtvrté z neméně rozvinuté Kalifornie. Od narození po první rok.

Mongolsko mě chytlo za srdce. Život v jurtě. Kombinace závanů civilizace a opuštěnosti uprostřed travnatých plání se stády dobytka všude kolem. Dítě volně lezoucí po okolí a zkoumající na vlastní pěst pravidla života. Tenhle život mi byl nejbližší.

Myslím, že kmenový život afrických dětí je nám příliš vzdálený, rodiny tam žijí pospolu, děti vyrůstají ve smečce podobně starých kamarádů, popelí se v hlíně, hygienické návyky jsou dočista jiné a na náš zvyk příliš uvolněné (i když přesto všichni vypadají zdravě a šťastně). Něco takového bychom už nedokázali. Nejen proto, že by se těžko hledala společnost, ve které by člověk takový život mohl realizovat (protože i to je důležité).

Ze života v Japonsku a v Kalifornii mi šel mráz po zádech. Dočista mi chyběla uvolněnost a příjemné plynutí. Zábava se odbývala v designových tělocvičnách na cvičeníčku pro maminky s dětmi pod vedením zkušené cvičitelky... Rodiče si hráli se svými dětmi a zároveň s kýmsi telefonovali s mobilem u ucha.

Nevím, jak dotvořit svůj svět, aby moje miminko vyrůstalo spíš někde v trávě kousek za jurtou, než ve vymydlené místnosti s výhledem na skyline vypjatého města, které dává prostor všemu jen ne ohmatávání základních principů života.

Poznamenala jsem si k téhle knížce někdy z kraje podzimu: "A zase se dějí takové věci." Dharmové tuláky jsem četla už kdysi na gymplu. Milovali jsme tehdy beatniky a hlavně Kerouaca. Ale nedokázala jsem je tehdy dočíst. Chyběl mi náhled do buddhistické filosofie a meditační praxe. Děsila jsem se nicoty, které se hlavní hrdina snaží dosáhnout. Nelíbil se mi Rauvolfův překlad.

Začátkem září jsem pak seděla na sluníčku u jednoho rybníku na Vysočině a klábosila s přáteli. Hovor plynul, sluníčko hřálo a slova kouzlila krásné asociace... láska ke knížkám, láska ke knihovnám, Kerouac, Dharmoví tuláci. A druhý den jsem v Městské knihovně na tuhle knížku náhodou narazila, když jsem šla kolem police s právě vrácenými tituly. A pak i při čtení tolik dalších asociací. Tibetská modlitba, kterou má Kriška v Rychlebách na místě nejkrásnějších zážitků letošního léta (jenže krásně zvrhle přeložená chlípníky beatniky). Myšlenky, které už mi mezitím zapadají do širšího kontextu, protože mi za ta léta leckdo o buddhismu vyprávěl. A stále znovu stejně krásný popis několikadenní horské túry, která je pro mě dokonalým vrcholem celé knížky. Možná proto jsem ji ani tentokrát nedočetla. Vše ostatní mi připadá jaksi zbytečné. Ta pravá moudrost, extáze a krása je tam nahoře, nad hladinou věcí, u pramene podstaty.

Připomíná mi to slova Miláňa od ohně na zasněžené Javořině. Vzpomínal na Miloše Zapletala, sdružení Kruh a moudro od Pavla, jeho duchovního vůdce: "Manere in montibus" - "Zůstávejme na výšinách". Heslo dávných mnichů žijících vysoko ve skalách, které si vzájemně říkali vždy, když sestupovali dolů do světa denních starostí. Uchovávejme moudrost, kterou jsme poznali na horách. Zůstávejme duchem tam, kde se podstatné odděluje od nepodstatného. Zůstávejme duchem nad věcí.

Hrdina je ten, kdo na sebe může být hrdý.

Hrdina koná.
Hrdina se neposere.
Hrdina ztělesňuje hodnoty.

Směrovka uprostřed všech velkých otázek.

(Prostřední tři věty převzaty od Petra Ludwiga z GrowJOBu.)

Domov není jen tak, domov se stává.

Rozkročená mezi jedním a druhým, vzpomínám na všechna svá doma. Ve Vídni v Brigittenau, u Dunajského kanálu s výhledem na Kahlenberg a zvlněné stráně Grinzigu. V Praze v Podolí, u řeky, u Podolky, u vodárny, pěšky všude a kousek do Plzně, krásné chvilky se zvuky zvonů z kostela na Vyšehradě. Dávno předtím v Plzni na Košutce, kousíček do borovicových lesů a do polí, u písečných rybníků plných rašeliny. V Praze ve Strašnicích, v domě z první poválečné sídlištní výstavby, kterou jako velmi zajímavý urbanistický projekt naprojektovali architekti a urbanisté ovlivnění Le Corbusierem a předválečným funkcionalismem. A teď v Libni v malém dělnickém bytečku. Stačil rok a půl se spoustou vycházek po okolí a poznáváním historie a už i tady se cítím doma. Cítím hřejivý pocit při pohledu na stráň nad parkem Podviní, který se rýsuje mezi domy, když jdu z nákupu, cítím radost z pomyšlení, že se podél Rokytky snadno dostanu až k řece a že cestou uvidím spoustu krásných zákoutí staré Libně se zakonzervovaným časem.

Vždycky jsem si myslela, že fyzický domov je něco, co se mě netýká. Že mé doma je všude tam, kde jsou mí lidé a jinak že si jej nosím s sebou, že jej mám sama v sobě. Ale není to tak. Domov je i tam, kde člověk je. Domov je sté a každé další opakování.

Jedna moralitka uschovaná od matematika a aforisty Taleba. Ukazatel, který se hodí na každém temném rozcestí.

People try to impress you with the things they have done ... You should be more impressed with things they would never do.

Nassim Nicholas Taleb

Kdysi, pane, jsem bydlel ve vsi postavené na klidném temeni kopce, pevně zasazené mezi nebem a zemí, ve vsi zbudované, aby trvala. A také trvala. Roubení studní, kamenné prahy, oblý lem kašen se dlouhým užíváním nádherně leskly. Jedné noci se vsak v našich podzemních základech cosi probudilo. Pochopili jsme, že nám země pod nohama ožila a kypí. Co bylo hotové, začalo být znovu tvarováno. A dostali jsme strach. Nebáli jsme se ani tak o sebe, jako o to, co bylo předmětem naší práce. O to, v co jsme se během života proměňovali. Já jsem byl ciselér a strachoval jsem se o veliký džbán, na němž jsem pracoval už celé dva roky. V ten džbán se proměnily dva roky mého bdění. Jiný se třásl o tlusté vlněné koberce, které s potěšením tkal. Denně je na slunci rozvinoval. Byl pyšný, že cosi ze svého zkornatělého těla směnil za tohle vlnění, které se zdálo tak hluboké. Jiný se strachoval o olivové palmy, které zasadil. Vím určitě, že nikdo z nás se nebál smrti, ale chvěli jsme se o drobné, hloupé předměty. Uvědomili jsme si, že život nemá smysl, leda když je postupně směňován. Smrt zahradníka se stromu nedotkne. Je-li však ohrožen strom, zahradník umírá dvakrát. A byl mezi námi i starý vypravěč, který znal ty nejhezčí příběhy z pouště a sám je ještě zkrášlil. A znal je jen on sám, neboť neměl synů. A když se země začala hroutit, chvěl se o ubohé příběhy, které už nikdo nezazpívá. A země žila a kypěla a začal se tvořit mohutný okrový příval a valit se dolů. Řekni mi, co může člověk ze sebe výměnou nabídnout, aby tím dodal krásy okrovému přívalu, který se pomalu sune a všecko pohlcuje? Co může na tom pohybu vybudovat? Domy se pod tím náporem pomalu stáčely a trámy, takřka nepostřehnutelně zkroucené, rázem pukaly jak sudy černého prachu. Jinde se začaly zdi nejprve chvět a pak se naráz sesuly. A ti z nás, kdo to přežili, ztratili smysl sebe samých. Krom vypravěče, který zešílel a zpíval. Kam nás to vezeš? Ta loď se potopí i s ovocem naší práce. Cítím, jak čas tam venku ubíhá naprázdno. Cítím ubíhat čas. Běh času nikdy nemáme takto cítit, čas má zpevňovat a dávat zrát a stárnout. Má zvolna shromažďovat dílo. Zpevňuje však nyní něco, co by pocházelo od nás a co přetrvá?

Antoine de Saint-Exupéry, Citadela

Procházela jsem dnes svoje starší deníky a narazila jsem na rok staré moudro od pana doktora Spousty.

"Vodák na divoké vodě, když neví co dělat, tak nedělá nic."

Není teď úplně aktuální, ale jsou chvíle, kdy má cenu zlata (a samozřejmě i chvíle, ve kterých ne). Nemohla jsem si na něj před nedávnem vzpomenout, a tak blahořečím tužce a sešitu a věčné touze semtam si něco zapsat...

"To be creative means to be in love with life. You can be creative only if you love life enough that you want to enhance its beauty, you want to bring a little more music to it, a little more poetry to it, a little more dance to it."

-- Osho

„Pusťte se do nějakého umění. Nedělám si legraci. Umění není způsob, jak se živit. Je to velice lidský způsob, jak udělat život snesitelnější. Když budete provozovat nějaký druh umění, a je úplně jedno, jak mizerně, vaše duše poroste. Zpívejte si ve sprše. Tancujte si v obýváku s rádiem. Vyprávějte příběhy a pohádky. Napište příteli báseň, i když to bude báseň mizerná. Dělejte to, jak nejlépe dokážete. A budete obrovsky odměněni. Něco vytvoříte.“

Kurt Vonnegut Jr.

Malá připomínka: verrrberrr.posthaven.com/cas.

Je důležité nezapomínat, že tomu, kdo nikam nespěchá, nic podstatného neuteče. Možná právě naopak.