verrrberrr’s

Co lidé vždy chápali pod pojmem "člověk", je pořád pomíjivá měšťácká konvence. Tato konvence odmítá a zakazuje určité nejsurovější pudy, vyžaduje trochu vědomí, trochu mravnosti a trochu odzvířečtění, trocha ducha je nejen dovolena, nýbrž se dokonce vyžaduje. "Člověk" této konvence je jako každý měšťácký ideál kompromisem, je to prostě nesmělý a naivně vychytralý pokus ošidit jak zlou pramáti přírodu, tak nepohodlného praotce ducha o jejich divé nároky a zabydlet se ve vlažném středu mezi nimi. Proto měšťák dovoluje a trpí to, co nazývá "osobností", současně však osobnost vydává napospas molochu "stát" a neustále oba proti sobě popichuje. Proto dnes měšťák upálí jako kacíře a pověsí jako zločince toho, komu pozítří postaví pomník.

Hermann Hesse: Stepní vlk, str. 71 - 72

Dostalo se mi teď do ruky víceméně nezávisle na sobě pár textů, které jsou docela inspirativní. Všechny z mého pohledu mají za společný jmenovatel měšťanskou morálku, ať už jako něco, co pominulo, v článku Jana Kellera, jež zjednodušeně ale zajímavé skicuje hodnoty dnešní produktivní generace (Jan Keller: Dobrodruzi každodennosti; k uschování: 1) vymezení "prekérních intelektuálů" jako protipólu k úspěšným "bobos" a 2) hodnoty generace hippies jako nedílná součást současných manažerských postupů a firemní kultury velkých korporací), nebo jako něco, co se s měšťanskými hodnotami přímo vypořádává.

Z druhé skupiny je kniha polské socioložky Marie Ossowske (Měšťanská morálka), která je recenzovaná v nedávném Respektu (zatím jsem četla jen recenzi, ke knížce se snad prokoušu později), a román Hermanna Hesseho Stepní vlk, jež se s měšťanskou morálkou velmi intenzivně vyrovnává. Ke Stepnímu vlkovi snad trochu víc ještě někdy příště, protože co stránka, to nějaký obraz, který mi naprosto rezonuje.

(Otevřený dopis budoucímu prezidentovi ČR)

V nedávných dnech zaslal prezident Spolkové republiky Německo Joachim Gauck Vašemu předchůdci v úřadu oficiální dopis, kterým vyjádřil svou lítost nad tím, co se před 70 lety stalo v Lidicích a Ležákách. Vážený pane prezidente, stejně jako pan prezident Klaus vnímám dopis pana prezidenta Gaucka jako velmi důležité gesto, které napomáhá uzavírání bolestivých kapitol v naší společné historii. Češi a Němci jsou si blízkými sousedy, a to jak geograficky, tak v mnoha hospodářských i kulturních oblastech. Ale stále zůstávají témata, která jsou tabu.

Také česká strana ve své historii způsobila mnoho osobních tragédií. Ačkoliv my nejsme těmi, kdo tak tehdy rozhodl, nemůžeme se k těmto událostem stavět, jako by neexistovaly. Vážený pane prezidente, moc bych si přála, abyste za několik let mohl zaslat podobný dopis do Německa a Rakouska a vyjádřit hlubokou lítost nad událostí, která z rozhodnutí české politické reprezentace hluboce poznamenala životy mnoha lidí – nad odsunem sudetských Němců. Přála bych si, aby v české společnosti do té doby proběhla konstruktivní historická a politická debata na toto téma a aby naše politická reprezentace měla dostatek osobní integrity takové gesto podpořit.

Vyjádření lítosti nestojí moc, není to žádná revize dávných rozhodnutí, ani příslib odškodnění. Je to lidský projev zármutku nad tím, že se historie ubírala cestami, které nebyly správné, i když možná ve své době byly nevyhnutelné. Ať už byla poválečná situace jakákoliv, z pozice obyčejných lidí, kteří museli odejít ze svých domovů a začít budovat nový život jinde, a z pozice pozůstalých po obětech, které byly zabity v době divokých odsunů, se jednalo o obrovskou osobní tragédii. 

Tato tragédie je s lidickou tragédií a s ostatními tragédiemi 2. světové války nesouměřitelná. Tragédie není možné ani správné poměřovat. Každá tragédie je pro toho, komu se stala, osobním maximem neštěstí. Proto si myslím, že odsunutým, zabitým a jejich potomkům za Českou republiku také dlužíme vyjádření lítosti a zármutku.

S pozdravem
verrrberrr v.r.

Duben byl bláznivý. Plný únavy. Plný zmatků a nejistot. Plný zaťatých pěstiček.

Ztratila jsem mezitím trochu chuť cokoliv si zapisovat, protože věci vypadaly složitě a navíc nebylo moc kdy. Dělo se toho hodně.

Hlavně cesty. Místo vymodlené cesty na Sicílii nebo kamkoliv hodně na jih alespoň krátká cesta trochu na jih, s V. do Znojma a s L. do Wachau. A taky do Moskvy. A do Barcelony. A do Budapešti (to ještě v březnu). A s rodiči na Tetín. A s rodiči do Bärnau a do pohraničí za Tachovem. A s maminkou do Mariánek. A bohužel ne do Kyjeva, ačkoliv to byl plán a těšení a očekávání, naše i přátel. Místo toho dva dny na chatě v lesích a setkání s A., K. a jejich malou B. a toulky Sudetama.

Vlastně toho bylo tolik, že se člověk ani nemůže divit, že ten duben byl tak šílený. A že se během něj žádné věci nepohnuly. A že vlastně nebyl tak špatný. (I když se to vždycky zdá až zpětně.)

Filmů, knížek a snů mezitím moc nebylo. Objevila jsem Terapii, seriál HBO s Karlem Rodenem v hlavní roli. A začala jsem číst Vejce a já od Betty MacDonaldové (pořád se mi ho nedaří dočíst, protože nemůžu pochopit, jak se jí na té samotě v horách mohlo nelíbit - což je typické pro někoho, kdo se už několikátý měsíc cítí ve městě jako v kleci, ale o skutečném životě tam venku nemá ani páru) a díky cestě do Barcelony jsem se znovu vrátila ke Stínu větru od Carlose Ruize Zafóna (pořád mi ještě připadá jako velmi napínavý, tajuplný a poutavý příběh, ale trochu mě ruší celá halda klišé a dějových berliček - stále ale ještě na únosné míře). A impulzivně jsem si koupila verše od Zahradníčka (ale zjistila jsem, že jsou moc temné a fascinované vírou a smrtí). A zemřela má milovaná fotografka, paní Dagmar Hochová, fotografka (nejen) světa dětských lumpáren a pihatých rošťáků. A nenavštívila jsem Treťjakovskou galerii, i když jsem to měla na dosah.

A právě teď mi do uší hrajou zadumaní Priessnitz o jaru a o andělech a mě je po dlouhej době zase trochu dobře a trochu klidně a trochu jistě. Bláznivé měsíce jsou možná někdy potřeba.

Velmi výstižný postřeh Erika Tebery z úvodníku aktuálního Respektu...

Nové autority dnes nerostou snadno. Důvodů je hned několik. Zaprvé se společnost čím dál více tříští. Nejsou tu už tak dominantní média, která by určovala agendu a tím i aktéry. Zadruhé, autority obvykle vyrůstají na základě dramatických událostí, které jim umožní vyniknout, a k těm zatím naštěstí nedošlo. Zatřetí, společnost se uzamyká do ideologických škatulek, takže jiný názor, byť v jediném tématu, se rovná zradě. A začtvrté, o veřejný prostor v současnosti nikdo moc neusiluje, protože to přináší jen problémy.

Respekt | 2 | 2012

Ohledně médií si nejsem jistá, ale ten zbytek se mi zdá přesný. Včetně toho naštěstí.

Ačkoliv (jak na sobě sama cítím) senzitivita pracujícího člověka vůči "velkým pravdám" s věkem rychle okorává, nahrazena háklivostí na denní pravdy přízemního života, tahle písanka, která před lety kolovala internetem, má pořád docela tah.

(Další úklidový kousek, tentokrát nalezený při úklidu disku.)

* * *

Profesor filosofie stanul před svou třídou. Na stole před sebou měl několik předmětů. Když začala hodina, vzal beze slova velkou prázdnou sklenici od okurek a začal ji plnit kameny velkými asi 5 cm. Když ji naplnil, zeptal se studentů, jestli je plná.Studenti souhlasili. Pak vzal profesor krabici oblázků a vysypal je do sklenice. Trošku s ní zatřepal a oblázky vyplnily mezery mezi většími kameny. Potom se opět zeptal studentů, jestli je sklenice plná. Studenti opět se smíchem souhlasili. 

Nyní vzal profesor krabici s pískem, vysypal ho do sklenice a písek vyplnil i ty nejmenší mezery. 

"A nyní si představte," řekl profesor, "že to je váš život. Kameny jsou ty podstatné věci – vaše rodina, váš partner, vaše zdraví, vaše děti – zkrátka věci, které v případě, že vše ostatní ztratíte, stále dokáží naplnit váš život. Oblázky jsou ostatní věci, které také stojí za povšimnutí – vaše práce, váš dům, vaše auto. Písek, to jsou všechny ostatní maličkosti, jako je úklid a podobně."

"Když naplníte sklenici nejprve pískem, nezbude žádné místo pro kameny a oblázky. A stejné je to i v životě. Pokud vynaložíte veškerou energii na maličkosti, nebude prostor pro důležité věci. Věnujte pozornost věcem, které jsou důležité pro vaše štěstí. Hrajte si se svými dětmi, najděte si čas na zdravotní vyšetření, věnujte se svému partnerovi, jděte si s ním zatancovat. Vždy vám zbude čas na práci, na úklid domu, nebo na uspořádání večírku. Starejte se především o kameny – o věci, které mají opravdu význam."

V Respektu je hezký rozhovor s mnichovským právníkem Erwinem Hellerem, předsedou Spolku pro zpomalení času, který založil emeritní profesor filosofie a bývalý rektor klagenfurtské Alpen-Adria-Universität Peter Heintel. Zajímavé čtení! (Ačkoliv ne s každou z jeho myšlenek souhlasím.)