Na iDNES vyšel vzácný rozhovor se Zygmuntem Baumanem, který přijel do Prahy na Konferenci Evropské sociologické asociace. V titulku má migraci, ale v hovoru zaznívá mnoho dalších otázek, které plynou pod hlavním proudem překotných událostí dneška.
Ráda bych si poznačila pár zdánlivě nesourodých a vytržených myšlenek...
... o životě s odlišnými skupinami:
"Norský antropolog Fredrik Barth velmi chytře dokázal, že hranice nevytváříme na základě rozdílů, ale rozdíly mezi námi a ostatními nacházíme právě kvůli existenci hranic. Začíná to tedy psychologickým, mentálním vymezením – a pak si začínáme všímat odlišností. Začnou vás rozčilovat, a to včetně těch nejmenších detailů, a stanou se důvodem k posilování vaší antipatie. Tak to chodí."
... o životě v nejistém světě:
"Žijeme v nejistotě a v nejistotě nemůže být nikdo šťastný. Nedokážeme předvídat, co se stane zítra, za týden, za měsíc. Když jsem byl mladý, Jean-Paul Sartre mi řekl, že člověk musí mít životní projekt. Člověk by podle něj měl vědět, čím chce být, a pak krok po kroku k tomu cíli mířit. Ale to dnes zní absurdně v situaci, kdy jsme neustále překvapováni, kdy se nemůžeme připravit na to, co přijde. Logicky nám pak vadí, když nás někdo nebo něco upozorní na to, jak křehké je naše postavení. Včera byli doma, dneska jsou tady: kdo ví, kdy se něco takového stane nám."
"Starší generace, vyrostlé po válce, vstupovaly do dospělosti s tím, že pozice jejich rodičů jsou pro ně jenom startovní čára. Budou mířit jen výš, výš, výš. Dnešní mladí jsou první poválečná generace, která na tom je jinak.
Lidé žijí v nejistotě, která by se dala rozdělit na tři komponenty: neznalost, bezvýznamnost a ponížení - které plyne z toho, že nic nevíte a nic nezmůžete.
Nejistota je velmi nepohodlná: dostanu dobrou práci, budu si moci pořídit dům nebo byt, budu moci poslat děti do školy? Co se stane, když onemocním, co se stane, když se moje firma spojí s jinou firmou? Když taková katastrofa přijde, nemáte prostředky, jak se bránit.
Rada, kterou obvykle uslyšíte, zní: Musíte být flexibilní. Jenže flexibilita je právě to, co způsobuje tu nejistotu. Nejistotu nelze vyléčit další nejistotou. Proto opakuji, že jsou dvě základní lidské potřeby: svoboda a bezpečí. Obojí potřebujeme stejnou měrou, ale zároveň jsou tyto potřeby v protikladu. Když chcete být svobodnější, platíte za to nějakým nebezpečím. Nemůžete mít obojí v maximální míře zároveň (v originále: „You can’t have your cake and eat it, too.“)."
... o technologiích:
"A pozor, nástup strojů ohrožuje i další zaměstnání, to se netýká jen manuální práce. Také lidé pracující s informacemi budou mít v počítačích velkou konkurenci. Někteří „znalostní pracovníci“ (v originále: knowledge workers) budou nahrazeni."
"Dalším nepříliš pozitivním aspektem technologií je, že nám usnadňují život a tím nás opakovaně trénují v tom, abychom si vždy zvolili tu jednodušší cestu."
"Další velmi znepokojující jev se týká našeho vnímání světa. Když nové technologie přicházejí, vždy se očekává, že přinesou lidem lepší informovanost. ... Když se ale podíváme na studie, které zkoumají, jak lidé informační technologie skutečně využívají, zjistíme, že většina lidí je používá k tvorbě a upevnění vlastní „bubliny pohodlí“ (v originále: comfort zone). Je to zóna, kde nemusíte řešit žádné nepohodlné kontroverze, nemusíte obhajovat svoje myšlenky, nemusíte nic vysvětlovat. Zóně pohodlí někdy také říkám „jeskyně ozvěn“. To jediné, co slyšíte, je ozvěna toho, co sami říkáte. Nebo také „zrcadlová chodba“ – kam se podíváte, vidíte to, co chcete vidět, totiž odrazy sebe sama."
... o štěstí:
"Je mnoho cest ke štěstí, ale nevím o zaručeném způsobu, jak si udržet štěstí. Johann Wolfgang Goethe prý, když se jej zeptali, zda měl šťastný život, odpověděl: „Měl jsem velmi šťastný život. Ale nepamatuji si ani jediný šťastný týden.“ A to je nesmírně moudré. Vlastně říká, že blaženost nikdy není bez útrap. Štěstí nespočívá v tom, že nemáte problémy. Skutečné štěstí hledejme v tom, že jste schopni se problémům postavit, bojovat s nimi a někdy nad nimi zvítězit."
"Bohužel společnost nás neučí vypořádat se s problémy. Hledáme štěstí v životě bez překážek. Dokonce bych řekl, že je to obráceně. Opakem překážek není štěstí. Opakem překážek je nuda."
Těch výpisků je tolik, že se laskavému čtenáři snad víc vyplatí přečíst si článek celý. Ale pro uschování jsou velmi důležité.
K některým ještě pár poznámek...
Stále si kladu otázku, jak úvahy o tom, že dnešní mladá generace má horší startovní podmínky, že trpí pocitem bezmoci a bezvýznamnosti, jde dohromady s tím, co vidím kolem sebe - lidi odcházející na volnou nohu, aby se živili tím, co je jejich vášní. Lidi bez obavy o budoucnost. Lidi, kterým to (alespoň zatím) zpravidla vychází. Nevím, zda se třeba něco neláme a nestojíme na prahu doby, která Baumanovu bezútěšnou vizi nahradí, nebo žiju v uzavřené bublině bohaté Prahy, která je odtržená od tvrdého řádu světové ekonomiky, a tvořím si nebezpečně chybnou představu o povaze světa, nebo Bauman mluví o generaci, která následuje až za generací mojí?
A odnáším si odkaz na důležitou polaritu mezi svobodou a bezpečím. Svoboda a bezpečnost - dvě krajní polohy kyvadla. S absolutní svobodou se vytrácí bezpečí, s absolutním bezpečím se vytrácí svoboda.
A taky důležitou definici podmínky štěstí: Schopnost postavit se problémům, bojovat s nimi a někdy nad nimi zvítězit. Nestranit se překážek. Protože opakem překážek není štěstí, ale nuda.
A nejmrazivější otázka na konec: Kdo nahradí tyhle moudré intelektuály druhé poloviny 20. století, až odejdou? Je ještě dnes někdo schopen tak hlubokých a lidských úvah, které jsou zároveň průlomové i srozumitelné?