verrrberrr’s

A tak přecijen jedna dočtená kniha! Nad řekou, do které padá déšť. U japonského zeleného čaje kukicha. Po pár soustech skvělého tempehového sushi. Tak symbolické, když je protkaná japonskými reáliemi, japonskou zenovou tradicí, japonskými haiku.

Střádaná už od podzimu. Je to jedna z těch, které se upíjí po doušcích. V kterých si podtrhávám, které pomalinku vstřebávám. Které za to stojí.

Henri Brunel: Kojabaši, kočičí mistr zenu

Tenoučká knížečka a přeci tak obsáhlá. Plná kočičích příběhů. Humoru a lásky k životu. Nádherných kočičích ilustrací. A především plná zenových mouder vyložených tak lehkonoze, že je pochopí a vstřebá každý, kdo jen malinko chce. Putování a rozpravy kočičího mistra Kojabašiho a jeho žáčka, neposedného kocourka Tanedy.

"Jistě znáš tohle přísloví, Tanedo. 'Ať  si zpíváš nebo naříkáš, cesta se ani o píď  nezkrátí.'"

Tahle knížka patří k těm, které nejspíš dočtu ještě mnohokrát!

Kéž se splní to,
co bylo zamýšleno.

Kéž uvěří.

A kéž se usmějí nad svými vášněmi.

Vždyť  to, čemu oni říkají vášeň,
není ve skutečnosti duševní energie,
ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem.

A hlavně,
kéž uvěří sami v sebe,
kéž jsou bezmocní jako malé děti,
protože slabost je velká věc
a síla je ničím.

Když se člověk narodí,
je slabý a pružný,
když umírá,
je tvrdý a necitlivý.

Když strom roste,
je jemný a vláčný,
a když umírá,
je suchý a tvrdý.

Tvrdost a síla
jsou společníky smrti.

Pružnost a slabost
jsou projevem svěžesti bytí.
 
Protože to,
co ztvrdlo, nezvítězí.

Andrej Tarkovskij, Stalker

Po mnoha letech opět tenhle tajuplný film. Má pro mě zvláštní kouzlo. Kdysi před mnoha lety mi Kuba vyprávěl, že na festivalu v Jimramově viděl film, nepamatoval si název, říkal mu Zóna. O průvodci, který vodí lidi do míst, kde se dějí věci a neplatí běžná pravidla. O holčičce, která nemůže chodit a přesto kráčí krajinou. A pak jsem o něco později pročítala Zlatý fond her a narazila na hru Stalker, jejíž motivace byla tak sugestivně popsaná, že mě dočista vtáhla. Postupně bylo jasné, že film, kterým je hra inspirovaná je týž, který mi vyprávěl Kuba. Zatoužila jsem jej vidět a zatoužila jsem hrát tuhle hru. A o mnoho let později (nebylo tou dobou ještě běžné filmy stahovat na jedno kliknutí z internetu), jsem film skutečně viděla. A vloni jedné noci uprostřed krušnohorského lesa jsem s úžasem zjistila, že jsem se ocitla ve společnosti průvodce, "stalkera" a konečně také putuji zvláštní opuštěnou krajinou, kde tečou rezaté potoky a z opuštěných transformátorů visí utrhané dráty. Splněný sen a naplněný příběh. Nitky k němu se sbíhaly a provazovaly po léta.

Minulý týden jsem se na tohle Tarkovského poselství podívala znovu. A opět nový pohled. Síla bolesti, slabosti a křehkosti. Síla víry. Cesta ke štěstí skrz utrpení. Krásný film to je.

"Vše, co nás obklopuje, bylo někým vytvořeno. Dalším krokem k rozlišování a dekódování kvality by tedy měl být svobodný přístup k informacím. Náš systém by se měl skládat z věcí s rodokmenem. Začíná to u bochníku chleba a končí u podnikatelských subjektů. Domnívám se, že anonymita všeho - počínaje jídlem a konče politickými partajemi - z nás dělá stádo bez možnosti dohledání pravé podstaty věci."

Maxim Velčovský v anketě speciálu o budoucnosti Česka. Respekt, 18/2013.

"Úspěšnost znamená být plně tím, čím člověk může být - žít v souladu s vnitřně přijatými hodnotami a plnit vlastní sny."

Barbara Kerrová
Bel Mondo | březen 2013 | Malí vysokoškoláci

Starý indián vyprávěl svému vnukovi o boji, který probíhá uvnitř každého člověka. Řekl mu, že takový boj se dá přirovnat ke krutému souboji dvou vlků. 

Jeden z nich je zlý - je to závist, žárlivost, smutek, sobectví, nenávist, hrubost, sebelítost, domýšlivost a ego.

Ten druhý je dobrý - je to radost, láska, pokoj, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra.

Vnuk o tom všem přemýšlel a po chvilce se zeptal: "A který z nich vyhraje?"

Starý indián odpověděl: "Přece ten, kterého krmíš!"

"Mysli jako muž činu. Jednej jako muž myšlenek."

Henry Bergson citovaný v knize Mít vše hotovo

Začala jsem číst Getting Things Done od Davida Allena. Zatím jsem na prvních stránkách a plná zvědavosti. Ovšem úvodní výklad o tom, že základem je mít "mysl jako voda", což chápu jako rozpoložení velmi úzce související s pocity flow při práci, je natolik slibné, že jsem zároveň i plná očekávání. Uvidíme! :-)

"Nuže Hesse anebo snad já jsme říkali: Podívejte se, teď uvažujete o zábavě. To patří k věku. Ale zábava je svým způsobem neklidná. Je hladová, chce další zábavu a ještě víc. Radost je něco jiného. Radost přináší uspokojení, mírně prozařuje. U padesátiletého člověka poznáte, jestli hledal fun (zábavu) nebo joy (radost). V mládí se potřebujete vyřádit, ale jak budete stárnout, objeví se potřeba radosti. Problém je ten, že vám musí zbýt trochu čistoty, jinak radost nefunguje. Vůbec mi nevadí, když teď budete řádit až do rána, ale pamatujte na pozdější dobu. Když to teď přeženete, vzdálí vás to od věcí, které dávají radost, jako je oheň, déšť, krajina či způsob, jakým se nad řeku sklání vrba. To, co nás pozvedne a oživí, bude právě jen soubor těchto malých radostí."

Václav Cílek: Makom. Kniha míst

... a k tomu, k čemu jsem si vyrobila uschovánku před nějakou dobou. O něčem velmi podobném jako Keller (viz zmiňovaná uschovánka) píše také Václav Cílek ve své Knize míst, v eseji "Hippies a co bylo potom".

Zajímavé útržky, bez ladu a skladu, pro nějaké budoucí poskládání:

• Generace X: "Ústřední postavy románu jsou citlivé osoby s nedostatkem pracovních příležitostí a přemírou vzdělání, které mají čsa na sebepozorování, nemají nikoho, kdo by uchlácholil jejich strachy, a téměř nic, co by zaplnilo vnitřní prázdnotu. (...) Inteligentní lidi s nějakým neprodejným talentem, klouzající po hladině života jako vodoměrka. Lidí, kteří později zjišťují, že byli lepší, když měli míň peněz. Mladých citlivých mužů a žen, kteří nemohou být dětmi a nechtějí být dospělými. Nechtějí se vázat na místo, na lidi ani na kariéru, a tak víceméně úspěšně a prázdně surfují životem, až se někde usadí ("smrt ve třiceti, do hrobu v sedmdesáti") a v tom horším případě se promění v japíky - rezavějící pitomce, kteří se uvnitř něčeho zbavili a teď začánají být zlí." (str. 140)
• Myšlenka, že k masovému rozvoji hnutí hippies možná došlo díky změně systému přijímacího řízení na prestižní americké univerzity (změna z elity původu a ne elitu schopností díky propracovanému testování schopností).
• "Teta Polly v Tomu Sawyerovi sice používala výprasku, ale dovolila Tomovi hodiny se toulat a užívat si dobrodružství." (str. 146)
• Myšlenka "deglobalizace" a lokální spotřeby, která přesně rezonuje s myšlenkou uzavřených produkčních řetězců, které je možné budovat především ve venkovském prostoru - viz vše, o čem se mluvilo v porotě Evropské ceny obnovy vesnice.
• A navrch dva postřehy, které jsou sice už trochu otřepané, ale v tomto podání hezky výstižné: "Mění se samotná povaha moci. Dříve direktivně rozhodoval nějaký ministr nebo generální ředitel, který sice mohl být hloupý či krutý, ale lidé s ním měli osobní zkušenost. Dnes jsou velké koncerny rozdělené do řady malých, poměrně samostatných flexibilních podniků. Strategické plánování se rodí v anonymním prostředí různých rozvojových studií, konzultací s nezávislými odborníky, v kyberprostoru e-mailových sdělení. Ekonomická moc se tak může jevit až jako neodvratná, magická síla, která přišla odkudsi z kafkovských zámků." (str. 149)
• A ten druhý: "V oblasti náboženství se projevuje překvapivý trend. Počet lidí, kteří věří v něco nadosobního ve většině států světa, těch bohatých i těch chudých, roste. Někteří teologové dokonce hovoří o 21. století jako o století náboženství. Jako bychom my duchovní bezdomovci hledali a nalézali domov ve spiritualitě, ale ne v organizovaných církvích. Roste počet členů pluralistických církví, jež umožňují osobní náboženské formy a jsou tolerantní k individuálním eklektickým náboženstvím, která připomínají samoobsluhu - máme vám ke Kristovi přibalit ještě něco karmy a Buddhu?" (str. 149)