"Celý život jsem klepal na bránu do země štěstí. Když se pak přede mnou otevřela, zjistil jsem, že jsem na ni klepal zevnitř."
(perský básník a súfí Džaláleddín Balchí Rúmí)
Stará známá modlitba Friedricha Oettingera za rozlišování...
Bože, dej mi sílu,
abych změnil věci,
které změnit mohu,
dej mi trpělivost,
abych snášel věci,
které změnit nemohu
a dej mi moudrost,
abych obojí od sebe odlišil.
Neusilovat. Prostě se jen otevřím možnostem a udržet víru tak dlouho, jak je potřeba. Tak snadno se řekne, tak těžko se - z hodiny na hodinu, ze dne na den - nese životem...
V tom poměru, v jakém zjednodušíš svůj život, zákony všehomíra ukáží se méně složitými, a samota nebude samotou, ani chudoba chudobou, ani slabost slabostí.
(Thoreau)
Jiná obměna zenové pohádky pana doktora Spousty.
Věřte tomu tichému hlásku, který říká: ,Takhle by to mohlo jít a já to zkusím.‘
(Umělcova cesta, Julia Cameronová)
Strach. Všichni kolem skloňují strach a zbavování se strachu. Život ve volnosti zbavené strachu. Strach jako koule na noze, která brání tomu, aby člověk byl šťastný. Strach jako démon, který našeptává nedělej to, i když je to to jediné správné. Těch příběhů je spousta. Od nadšených podnikatelů a kreativců na volné noze, kteří zahodili strach a rozhodli se dělat to, co je baví, i když to vůbec není jistá existence, až po lidi, kteří o euforii z toho, že překonali svůj strach, mluví ve zcela jednoduchých souvislostech.
Přemýšlím, zda je to tím, že moje generace, a tedy lidi, kterými jsem převážně obklopená, přichází do věku, kdy se strachy a traumata z dětství a dospívání lámou a odcházejí a na jejich místo se dostává nadšení z následného uvolnění. Nebo zda se něco hýbe v době, kterou žijeme, zda tohle uvědomění přinesl nějaký spodní proud společenské nálady (ač to téma určitě nezajímá celou společnost, uchopují jej často lidé, kteří jsou či mohou být v roli společenských elit, což má svou váhu). Dost možná je to ještě jinak.
Rozvažuju, jakou hodnotu naše strachy mají. Určitě to není jen nesmyslná obava z následků porušení nějaké zbytečné konvence, kterou nám vštípili rodiče nebo jiné autority - destruktivní strach, naše vlastní slabost, která nám úplně zbytečně svazuje ruce, a je jen otázkou času, zda a kdy si to uvědomíme. Strach má svůj hluboký základ. Má co dělat s intuicí, a proto si myslím, že by se mu mělo pozorně naslouchat. Ač je třeba důkladně rozvažovat a rozlišovat, protože se zdá, že mechanismus, který nás pomocí strachů a podprahových tušení, řídí, má v bezpečném prostředí tendenci produkovat bludy.
A ještě jedna otázka ve vzduchu. Jaký bude svět, ve kterém se poměrně zvětší počet lidí, jež se naučí ovládat a překračovat své strachy? Bude lepší, odvážnější, správnější, nebo naopak lehkomyslnější, přivedený za bod zlomu únosného rizika?
Tolik malá úvaha na dobrou noc. Spíše taková skica úvahy...
Sociolog Jan Sládek v reakci na sobotní obsazení několika neobydlených domů v Praze squattery sepsal velmi zajímavý esej o myšlenkových základech takové akce. O závazku plynoucím z vlastnictví, o nemorálnosti nevyužívané investice.
Článek vyšel v Dialogu HN a je velmi inspirativní. Nelze nesouhlasit.
"Ikona ekonomického liberalismu, John Locke, jenž stát přirovnává k nočnímu hlídači, napsal v Druhém pojednání také kapitolu o vlastnictví. Pro většinu zastánců laisser-faire jsou překvapivé dva názory. První je, že svět máme daný od Boha a patří všem. Jediné, co vlastníme sami, je naše práce. Pokud tedy vezmeme něco, co máme od Boha a spojíme to s vlastní prací, můžeme to nárokovat (což mimochodem problematizuje dědictví, restituce a privatizaci). Ale pozor, a to je druhá teze, jen do té míry, do jaké to užíváme. Locke doslova píše, že majetek nám nesmí hnít. Pokud tedy někdo vlastní nemovitost, kterou nechává rozpadat, podle toho, co píše Locke, na ni ztrácí právo. Lockova etická doktrína je jasná: majetek zavazuje."
Doporučuji přečíst celé.
Zítra brzičko ráno do Rychleb. Do hor a luk. Do jiného světa.
Na rozloučenou celý Hesseho esej o stromech. Těším se.
Hermann Hesse – Stromy
Stromy byly pro mě odedávna ti nejpůsobivější kazatelé. Uctívám je, když žijí spolu v lesích a hájích jako pokolení a rodiny. A ještě více je uctívám, vidím-li je stát jednotlivě. Jsou jako osamělí lidé. Ne jako poustevníci, co se pro nějakou slabost potají někam odklidili, nýbrž jako velcí osamělci, třeba Beethoven nebo Nietzche. V jejich vrcholcích šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu; ony se však do něho nehrouží, nýbrž veškerou svou životní silou usilují o jediné: naplnit zákon do nich vložený, vytvořit vlastní podobu, být samy sebou. Nic není posvátnější, nic příkladnější než krásný, mohutný strom. Když pila uřízne strom a on ukazuje slunci svou nahou smrtelnou ránu, dá se ze světlého kotouče pahýlu jako z náhrobku vyčíst celý jeho příběh: v letokruzích a srůstech je věrně zapsán každý západ, každé utrpení, každá nemoc, každé štěstí a zdar, roky hubené i hojné, odražené útoky, přestálé vichřice. A každý selský synek ví, že nejtvrdší a nejušlechtilejší dřevo má kruhy nejužší, že ty nejodolnější, nejsilnější a nejpříkladnější stromy rostou vysoko v horách a v ustavičném nebezpečí.
Stromy jsou svatyně. Kdo s nimi dovede hovořit, kdo jim umí naslouchat, dovídá se pravdu. Nekážou poučky a recepty, nestarají se o detaily, kážou prazákon života.
Strom říká: Ve mně je skryto jádro, jiskra, myšlenka, já jsem život ze života věčného. Jedinečný je pokus a vrh, jehož se se mnou odvážila věčná matka, jedinečná je moje podoba i žíly v mé kůži, jedinečné je i to nejnepatrnější pohrávání listí vysoko v mé koruně i ta nejnepatrnější jizva v mé kůře. Mým úkolem je v naprosté jedinečnosti utvářet a ukazovat to, co je věčné.
Strom říká: Mou silou je víra. Nevím nic o svých předcích, nevím nic o tisících dětí, které rok co rok ze mne vzniknou. Až do konce žiji tajemství svého semene, o nic jiného se nestarám. Věřím, že je ve mně Bůh. Věřím, že můj úkol je posvátný. Z této víry žiji.
Zmocní-li se nás smutek a už nedokážeme život snášet, pak nám strom může říci: Ztiš se! Ztiš se! Podívej se na mě! Život není lehký, život není těžký. Takhle myslet je dětinské. Dovol Bohu, ať v tobě promlouvá, a ty myšlenky utichnou. Je ti úzko, protože tě tvá cesta odvádí od matky a od domova. Jenže každý krok a každý den tě opětovně vede matce vstříc. Domov není tady či tam. Domov je v tobě, uvnitř, anebo není nikde.
Když večer slyším šumět stromy ve větru, srdce mi drásá touha vydat se na pouť. Jestliže nasloucháme tiše a dlouho, pak i tato touha vyjeví své jádro a smysl. Není přáním utéct před bolestí, jak se zdálo. Je to touha po domově, vzpomínka na matku, touha po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matka.
Takto strom večer šumí, máme-li strach ze svých dětinských myšlenek. Myšlení stromů je dlouhé, rozvláčné, vždyť mají i delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Ale když se naučíme jim naslouchat, potom poznáme, jakou jedinečnou radost nám přináší právě krátkost a rychlost a dětinský chvat našich myšlenek. Kdo se naučí naslouchat stromům, už netouží být stromem. Netouží být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.
(1918)
"Takto strom večer šumí, máme-li strach ze svých dětinských myšlenek. Myšlení stromů je dlouhé, rozvláčné, vždyť mají i delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Ale když se naučíme jim naslouchat, potom poznáme, jakou jedinečnou radost nám přináší právě krátkost a rychlost a dětinský chvat našich myšlenek. Kdo se naučí naslouchat stromům, už netouží být stromem. Netouží být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí."
Hermann Hesse, Stromy
Nejkrásnější je tvořit celý večer z hlíny, pak si výtvory vrýt do paměti a vrátit hlíně její amorfní tvar schovaný do mokrého plátna a igelitu v kyblíku.
Nejkrásnější je sedět nad řekou, pohledem laskat průzor mezi okenním rámem a vrbou na blízkém ostrově, krásně klenutý kopec na druhém břehu a hezký dům pod ním. Toužit to vyfotit, nafilmovat nebo nakreslit. Ale nic z toho, jen si tu krásu pamatovat. Nelpět.