Po facebooku koluje tenhle vtipný obrázek s lakonickým popiskem:
O rozdílu mezi českou a slovenskou hymnou má AI jasno. 🖤
Mě však zamrazil připojený komentář Matěje Hollana: "Mně se tam nejvíc líbí ten potok odnikud nikam. To je přesně Česko."
Jak přesné, bohužel. Až to neví vtipné.
Vloni jsem k Vánocům dostala román Hana od Aleny Mornštajnové a svou nenápadnou sílou si mě docela získal. Mornštajnová dokáže rozehrát drobné osudy a na jejich ploše vykreslit lidský rozměr velké historie.
Teď je v rozhlase její poslední román Listopád a zase to potvrzuje. Děj se odehrává na pozadí alternativních dějin, ve kterých Sametová revoluce nedopadla. A stejně jako u Hany je tu tím nejcennějším pletenec lidských životů. Rozechvěl mě na několik dnů.
A je tu recenze z Das Filmfestu č. 2.
Toto je ovšem must see. V německé anotaci píšou něco ve smyslu, že čím je Amelie pro Paříž, tím je Cleo pro Berlín. Tenhle film mě chytl za srdce a nadchl kamerou, hravostí i dojemností!
Za mě zatím nejlepší film roku (i když tedy ne letošního - film je z roku 2019).
Tak tu máme první recenzi filmu z Das Filmfestu Online.
Rakouská komedie, ale slušelo by se připsat hořká. A taky skvěle hraná a natočená! Dva páry čtyřicátníků, jejich poklidný velkoměstský život a prvotní touha páchat dobro. Jenže ideál "konečně o tom nebudem jen mluvit, ale taky něco uděláme" v realitě přináší zcela jiné zážitky a emoce, než by se kdo nadál. A někdy až mrazí.
Mou soukromou libůstkou jsou scény z chalupaření na rakouském venkově... jak podobné českému! Ale o tom ten film není. I bez úchylné afinity ke všemu rakouskému myslím tahle studie o tom, jak se v těžkých chvílích lámou různé charaktery, rezonuje v člověku ještě několik dní.
Okamžik uprostřed zrychleného času. Řev neutišitelného dítěte přehlušuje skřípání kamínků pod kolečky kočárku. Setkání s partou kamarádek z gymplu na chvíli zastínilo touhu vyjít miminku vstříc a reagovat na sebemenší signál utišením potřeb. Kocourek je přetažený.
A tak do hovorů a štěbetání začínám zpívat. Bývá to poslední šance.
Najednou ticho, jen kroky čtvero nohou v prachu cestičky pod vysokými stromy a nad kočárkem se přidává jeden ženský hlas k druhému... Dohromady splétají Nezacházej slunce. Jako kdysi, když jsme si založily vokální skupinu.
Kocourek se blaženě dívá, čas plyne a mné objímá pevný pocit společenství, který tu už tak dlouho nebyl.
Koucourkovi je něco přes měsíc a chaos právě kulminuje. Babička z Plzně už se vrátila domů. Já jsem se před pár dny odstěhovala o dvě patra níž, abychom s Kocourkem byli co nejdál od rekonstrukce v sousedním bytě. Dny ještě nemají žádný rád.
Snaha všechno zvládnout sama - sytý manžel, syté dítě, sytá matka, uklizeno, vypráno a pověšeno, lahvičky vyvařené, dítě neřve, dítě je dost venku, matka má pitný režim, cvičí cviky od fyzioterapeutky, dá si sprchu nejpozději před polednem... Urputné pokusy vrátit rozhašené kojení do správných kolejí, tisící první zaručený návod a pocit, že jen já tenhle postup nedokážu dodržet, v noci budík po dvou hodinách, přes den cíl mezi každým kojením odsávat. To jen mě se to dítě tak vzpouzí, když pije? To jen moje dítě spí, když má pít, a řve, když má spát? To jen já tohle nedokážu zvládat?
A pak první den, kdy vstanu, dítě se na mě doširoka usměje a pak trpělivě počká, než ohřeju mlíčko. Po jídle se na sebe spokojeně dívá do zrcadla a nožičkama kope do hračky pověšené na hrazdičce. Já mezitím snídám a v klidu si dám sprchu. Když se obleču, začne pomalu kňourat a semtam zahaleká. V hrůze, aby zas nezačlo inferno minulých dní, házím dítě bez převlékání do kočárku, pár rychlými, dosud nepředstavitelnými, pohyby mamipuluju kočárek z domu a uháním ulicí plnou vysokých stromů a hrbolatých dlaždic. Když vcházím do parku, miminko spinká.
Je jaro, začátek května. Voňavé ráno prohřívá sluníčko, park se zelená šťavnatou trávou a u cestiček začínají kvést šeříky.
Domů jdu s kytičkou sedmikrásek a v duši mám klid. Začínám věřit, že tenhle chaos je zárodkem krásného dobrodružství plného radosti a štěstí!
Dnes jen malinká noticka o záměru ponořit se do německé hudby. Navnadil mě Carl Maria von Weber se svým Sborem myslivců. Zvrhlý požitek germanofilův :-)
Už pár dní mě při noční práci doprovází Debussy a jeho klavírní skladby. Je to tak dobře stravitelné, až si říkám, jestli ve své době neměl pověst popíkáře :-) Geniálního!
Výběr skladeb za mne často dělá Český rozhlas D-dur. Tak tedy dnes Sergej Prokopjef a jeho Alexandr Něvský op. 78 (kantáta pro mezzosoprán, sbor a orchestr). Koncertní verze filmové hudby ke stejnojmennému filmu Sergeje Eisensteina z roku 1938.
Pro charakteristiku skladby mne nenapadá vhodnější slovo než německé heftig. Hutné, silné, s výraznou mužskou energií (co také čekat u hudby k filmu oslavujícího slavného ruského vojevůdce, že). Tahle skladba se asi nezařadí do okruhu těch, ke kterým se vracím, ale na mapě poznání Prokofjeva, jehož operu Láska ke třem pomerančům jsem si zamilovala, to je důležitý bod.
A taky příležitost prozkoumat zas kousek historie – tentokrát kořeny baltských svárů mezi Západem a Východem. Vzpomínám na kostel sv. Alexandra Něvského v Tallinnu, kde jsem vloni byla, jenž stojí jako ruská upomínka nad městem. Fascinuje mě, že boje mezi pravoslavím (novgorodský kníže Alexandr Něvský) a pobaltskými katolickými rytíři sahají do 13. století. A že pro Alexandra Něvského bylo výhodnější zvolit porobu pod pohanskými či muslimskými Mongoly (respektive Tatary), než se spaktovat se západní církví a vystavit se nebezpečí papežské nadvlády. Tahle sázka vyšla a Alexandr Něvský je jako světec dodnes symbolem ruské svébytnosti.
Uběhlo pár dní a zase mě to zavedlo k Rachmaninovu. Tentokrát si užívám večera s jeho něžnými skladbami pro klavír. Jako předkrm výběr z Debussyho a jeho impresí!