Koucourkovi je něco přes měsíc a chaos právě kulminuje. Babička z Plzně už se vrátila domů. Já jsem se před pár dny odstěhovala o dvě patra níž, abychom s Kocourkem byli co nejdál od rekonstrukce v sousedním bytě. Dny ještě nemají žádný rád.
Snaha všechno zvládnout sama - sytý manžel, syté dítě, sytá matka, uklizeno, vypráno a pověšeno, lahvičky vyvařené, dítě neřve, dítě je dost venku, matka má pitný režim, cvičí cviky od fyzioterapeutky, dá si sprchu nejpozději před polednem... Urputné pokusy vrátit rozhašené kojení do správných kolejí, tisící první zaručený návod a pocit, že jen já tenhle postup nedokážu dodržet, v noci budík po dvou hodinách, přes den cíl mezi každým kojením odsávat. To jen mě se to dítě tak vzpouzí, když pije? To jen moje dítě spí, když má pít, a řve, když má spát? To jen já tohle nedokážu zvládat?
A pak první den, kdy vstanu, dítě se na mě doširoka usměje a pak trpělivě počká, než ohřeju mlíčko. Po jídle se na sebe spokojeně dívá do zrcadla a nožičkama kope do hračky pověšené na hrazdičce. Já mezitím snídám a v klidu si dám sprchu. Když se obleču, začne pomalu kňourat a semtam zahaleká. V hrůze, aby zas nezačlo inferno minulých dní, házím dítě bez převlékání do kočárku, pár rychlými, dosud nepředstavitelnými, pohyby mamipuluju kočárek z domu a uháním ulicí plnou vysokých stromů a hrbolatých dlaždic. Když vcházím do parku, miminko spinká.
Je jaro, začátek května. Voňavé ráno prohřívá sluníčko, park se zelená šťavnatou trávou a u cestiček začínají kvést šeříky.
Domů jdu s kytičkou sedmikrásek a v duši mám klid. Začínám věřit, že tenhle chaos je zárodkem krásného dobrodružství plného radosti a štěstí!