Další kousek do sbírky - článek Petra Rysky, autora blogu Praha Neznámá.
Poňouká mimo jiné k návštěvě restaurace Mood. Lehce hype podniku na Koněvce. Uschovávám odkaz pro příhodnou chvíli!
Jen škoda, že Bajkazyl a Sedm vlků jsou už nějaký ten pátek minulostí...
Ty
Václav Hrabě
To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s myrtou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice
Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu"
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Handla
slyšíš
"Vodní hudba"
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?
Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem
Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích
Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
komunisti
"Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět kouřem
Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák
Nejmenovaný milovník vína a kávy mě zase jednou vzal do krásného podniku. Vinotéka zaměřená na Francii, pojmenovaná Na břehu Rhôny a položená na břehu Vltavy, kousíček od železničního mostu a náplavky.
Napůl obchod vínem, napůl útulná vinárna. Na zdech něžný vzorek v bledě modré. U zdi kouzelný regál s vínem, které si hosté nalévají sami, a za každou skleničku si dělají čárku na malý papírek. K jídlu výborné uzeniny, sýry a pečivo. A k tomu francouzský flér a nesnesitelná lehkost bytí. Na takových místech je život krásný!
Doma v baru Kina Aero! Pomalu se mi přestává stýskat po Podolce. Výhled na řeku je sice výhled na řeku (navíc tak krásně zenový jako v Podolce), ale žižkovskej dvorek a artové kino blaží duši skoro stejně. Od prosince jsem tu skoro stálým hostem. Tady byla první schůzka s architektem, tady jsme zapíjeli předání bytu. A teď tu sedím a kreslím, kudy v bytě povede elektrika. Cucám výbornou rulandu, kolem běhaj dva buldočci a mně je dobře. Muj Žižkov.
Domov není jen tak, domov se stává.
Rozkročená mezi jedním a druhým, vzpomínám na všechna svá doma. Ve Vídni v Brigittenau, u Dunajského kanálu s výhledem na Kahlenberg a zvlněné stráně Grinzigu. V Praze v Podolí, u řeky, u Podolky, u vodárny, pěšky všude a kousek do Plzně, krásné chvilky se zvuky zvonů z kostela na Vyšehradě. Dávno předtím v Plzni na Košutce, kousíček do borovicových lesů a do polí, u písečných rybníků plných rašeliny. V Praze ve Strašnicích, v domě z první poválečné sídlištní výstavby, kterou jako velmi zajímavý urbanistický projekt naprojektovali architekti a urbanisté ovlivnění Le Corbusierem a předválečným funkcionalismem. A teď v Libni v malém dělnickém bytečku. Stačil rok a půl se spoustou vycházek po okolí a poznáváním historie a už i tady se cítím doma. Cítím hřejivý pocit při pohledu na stráň nad parkem Podviní, který se rýsuje mezi domy, když jdu z nákupu, cítím radost z pomyšlení, že se podél Rokytky snadno dostanu až k řece a že cestou uvidím spoustu krásných zákoutí staré Libně se zakonzervovaným časem.
Vždycky jsem si myslela, že fyzický domov je něco, co se mě netýká. Že mé doma je všude tam, kde jsou mí lidé a jinak že si jej nosím s sebou, že jej mám sama v sobě. Ale není to tak. Domov je i tam, kde člověk je. Domov je sté a každé další opakování.
A ještě jeden kavárenský objev poslední doby. Café Sicily na Senovážném náměstí. Kavárna objevená díky pozvání vyhlášeným návštěvníkem a znalcem všelikých kaváren. Příjemný interiér a hlavně výtečný tortilový wrap s tvarohem a červenou řepou!
Zážitek ještě předvánoční. Koncert v Rudolfinu, česká premiéra originálního znění zpívané komorní opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí a klasika Antonína Dvořáka Slovanské tance, pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.
Oba hudební zážitky byly dočista jedinečné. Bohuslav Martinů je už od opery Hry o Marii před více než čtyřmi roky v hledáčku mé pozornosti a každé další dílo, se kterým se setkávám, mě ujišťuje o tom, že začíná patřit mezi mé nejoblíbenější skladatele. Operu Čím lidé žijí zkomponoval při svém pobytu v Americe v 50. letech a jako předloha jeho vlastnímu anglicky psanému libretu sloužila Tolstého bajka o osamělém ševci, který měl vidění, v němž mu Kristus slíbil, že jej druhého dne navštíví, a švec mu po několika setkáních toho dne s lidmi s různými osudy musí dát vlastně za pravdu. Opera slavila v USA velký úspěch a v českém překladu byla provedena v 60. letech v plzeňském divadle J. K. Tyla. Provedení v Rudolfinu bylo prvním uvedením původní anglické verze v Čechách. Česká filharmonie zvolila komorní zpívané provedení, ale přesto bylo plné dynamiky a drobných epických náznaků. Vlastně si myslím, že by příběh bylo těžké zinscenovat výpravněji, protože síla kusu spočívá v myšlence a hudbě. Přístup České filharmonie k provedení opery mě nadchl i pečlivostí doprovodné práce. Třeba vydáním obsáhlého článku o kontextu tohoto díla.
Slovanské tance Antonína Dvořáka jsou klasikou, jejichž úvodní melodii zná snad každý, a přesto bylo jejich vyslechnutím dokonalým potěšením, které vedlo k tomu, že jsme si je pořídili i domů.
A zážitek v Rudolfinu nebyl jen hudební. Objevili jsme totiž krásnou kavárnu za rufolfinskou galerií. Místo, ze kterého dýchá klid a stabilita první republiky. Na lístku jsou jen drobná jídla (sendviče, quiche), ale pro posezení u kávy či sklenky šumivého vína nebo nerušenou práci se krásně hodí. Cafe Rudolfinum.
Tak jak to bývá, zase už pomalu sbírám střípky příběhů místa, v němž mám žít.
Dnes na Vltavě kratičký pořad o generálovi Rudolfovi Medkovi a s ním o památníku na Vítkově. Z krátkých útržků dobového rozhovoru s Medkem (toho času ředitelem památníku) z roku 1937 bylo zřejmé, že stejně jako se tomuto místu proměňoval účel a osud, měnil se i název.
Památníku, který je dnes nazýván Národním památníkem na Vítkově, se v době pořízení rozhovoru říkalo Památník národního osvobození. O něco dříve (do roku 1929) se nazýval Památníkem odboje. Zrcadlí to, jak se určení památníku proměňovalo od panteonu pro české legionáře k muzeu a archivu českého boje za svobodu. Zajímavé kromě toho je, že Medek vrchu, na kterém se památník nachází, neříkal Vítkov, ale Žižkov.
Další zvraty v osudu památníku byly o mnoho dramatičtější. Za druhé války byl využíván Němci jako skladiště (údajně zde snad byly skladovány židovské majetky). Po roce 1948 se stal kolumbáriem, do nějž byly pohřbívány významné osobnosti komunistického Československa (třeba S. K. Neumann, který mimochodem žil v domečku pod protilehlým vrchem svatého Kříže - Parukářkou), a po roce 1953 zde začalo vznikat mauzoleum Klementa Gottwalda (jehož balzamování se ale, jak známo, moc nepovedlo).
Nu, a po revoluci památník chvilku sloužil třeba jako bizarní diskotéka.
Existuje v Čechách stavba, která by lépe odrážela vývoj společnosti a jejích hodnot?
Dnes je v památníku stála expozice k vývoji české státnosti a taky skvělé Café Vítkov. Už jen pro ten nadhled nad mumraj běžících roků doporučuji k návštěvě!
Nebylo mi nakonec v Libni tak zle! Objevila jsem Rokytku a krásné toulky podél ní až k Vltavě a pak dál po proudu či proti. Na jih do centra. Za necelé dvě hodinky podél řeky pěšky až do práce. Anebo na sever do Tróji. Nebo dál. Došla jsem jednou až k Andree do Dolánek, kousek od Kralup.
Miluju život u řeky. Řeka dělá město prostupnější. Člověk se podél ní může proplížit, kam jen potřebuje. A prostor, který se nad ní rozevírá, oblažuje duši. Stále ještě sním o životě v Podolí, že bych měla obývák v Podolce u krbu nad řekou s výhledem přes vrby na Veslařském ostrově až na kopce nad Žvahovem. Ale přesto mi bylo v Libni blaze. Tolik příběhů. Hrabalovská zákoutí hned za rohem. Mezi tratí a zábradlím, které chodce dělí od potoka (a kluky láká k tomu, aby ho přelezli a na stráni nad vodou vedli knoflíkové války) dojít až k paláci Svět, předtím ještě minout libeňskou sokolovnu a krásný secesní kostelík ze dřeva, který před více než sto lety postavili jako nouzovou stavbu, ale byl tak krásný, že stojí dodnes a bude stát dál. Podél libeňského zámečku nasát vůni tlejícího listí a snít o příbězích místa, v němž se nacházely doky a továrna na vodní stroje, mlýn a snad pivovar a kde je dnes bizarní a extrémně drahá protipovodňová stavba a zárodek luxusní čtvrti na vodě jako někde v Hamburku.
A tak mi bude nejspíš dobře i na Žižkově. Pomalu začínám nasávat žižkovské příběhy (které už jsem malinko nasála, když byl Žižkov mou čtvrtí za studií) a těším se, až se zakrátko třeba sama stanu jejich součástí. Právě s Richardem, mým dvorním architektem, vymýšlíme, jak bude vypadat místo, ze kterém se tyhle příběhy budou moct odvíjet. Přinesl návrh, díky kterému by se mému novému bytu mohlo směle začít říkat Tugendhat.
Jsem zvědavá, jak celý tenhle příběh dopadne!
