verrrberrr’s

Kouzlo dní, které běží jinak. Po dlouhé době jsem byla malovat. Scházíme se teď na vyšehradské faře a je to tam tajuplně krásné. A když jsem pak šla na tramvaj k řece, ulice byla plná listí spadaného z gingka. Kéž se takové chvíle vraci stále a znovu všemu praktickému navzdory.

Dneska nad Prahou letěly mraky. Vítr byl teplej, slunce padalo do ulic v jasných kontrastech a nebe mělo pomněnkovou barvu. Krásnej den. Zářivej a hladivej.

Stýská se mi po řece. Po procházkách po náplavce a přes železniční most. Po těch krásných cestách z práce. Po pohledu z Podolky, přes Veslařský ostrov a širou vodu na protější břeh a svahy nad Žvahovem. Po klidu, který z toho pohledu vzlíná. Po klidu, kterým dýchá Podolka sama, když je prohřátá večerním sluncem nebo roztopeným krbem.

Areál bohnické léčebny je nejkrásnějším parkem v Praze! Volně přístupným, zeleným, neuvěřitelně rozlehlým, plným bizarních budov a vzrostlých stromů. Kouzelně klidným. Zajděte se někdy podívat.

Sociolog Jan Sládek v reakci na sobotní obsazení několika neobydlených domů v Praze squattery sepsal velmi zajímavý esej o myšlenkových základech takové akce. O závazku plynoucím z vlastnictví, o nemorálnosti nevyužívané investice.

Článek vyšel v Dialogu HN a je velmi inspirativní. Nelze nesouhlasit.

"Ikona ekonomického liberalismu, John Locke, jenž stát přirovnává k nočnímu hlídači, napsal v Druhém pojednání také kapitolu o vlastnictví. Pro většinu zastánců laisser-faire jsou překvapivé dva názory. První je, že svět máme daný od Boha a patří všem. Jediné, co vlastníme sami, je naše práce. Pokud tedy vezmeme něco, co máme od Boha a spojíme to s vlastní prací, můžeme to nárokovat (což mimochodem problematizuje dědictví, restituce a privatizaci). Ale pozor, a to je druhá teze, jen do té míry, do jaké to užíváme. Locke doslova píše, že majetek nám nesmí hnít. Pokud tedy někdo vlastní nemovitost, kterou nechává rozpadat, podle toho, co píše Locke, na ni ztrácí právo. Lockova etická doktrína je jasná: majetek zavazuje."

Doporučuji přečíst celé.

Vysočanskej industriál na Kolbence omotanej měkkým večerním světlem a nad ním obrovskej měsíc v úplňku. Ještě bledej, ale tak velkej, že se haly podél silnice a zapomenutý kusy města v plevelu okolo můžou jít vycpat.

Moje nový sousedství.

Terapeutické procházky fungují! Učím se chodit po Praze pěšky. Jde to překvapivě dobře. Z práce to je půl hodinka, z jógy tři čtvrtě. Nějak to vychází, že vždycky většina cesty vede podél řeky nebo parky, a přesto je co možná nejkratší. Neuvěřitelné.

A pak také úlevné bloumání proti proudu řeky. Z Podolí do Braníka. Z Braníka do Komořan. Voní bez. Kvete jasmín. Řeka po povodních pochopitelně smrdí, ale i to má své kouzlo. V modřanských lagunách jak o závod řvou žáby.

A pak ještě: Vonná paměť  je ta nejkrásnější! Za modřanským nádražím přes trať  u řeky proběhl pach starých dřevěných pražců. Polehoučku... jakoby tušením, návrat ke staré železniční vlečce, kdysi dávno, na Valše, mezi zahradou a tankovkou. Pod nákladními vagóny, které vozily uhlí, jsme jako děti nechávali rozjet drobné penízky a víčka od limonády. Málem bych zapomněla.

Létem tohle nádvoří přímo dýchá. Když člověk nechce postávat v dlouhé řadě aut a tramvají mezi Jindřišskou a Václavským náměstím, tak vyskočí pod Jindřišskou věží narychlo z tramvaje a doběhne na Příkopy pěšky. A když dostane chuť změnit vychozenou trasu rozpálenými ulicemi, zahne na Senovážném náměstí do útrob Slovanského domu. A najednou je očarován! Pod ohromnými platany (někdo tvrdí, že to jsou sykamory, což prý může být totéž) doslova tepe klid. Chvěje se a přitom kolébá. V sladkém stínu obrovských stromů tu je vyskládaná letní zahrádka restaurace Kogo. Ta je toho příčinou! Vždycky, když probíhám kolem, musím chtě nechtě zpomalit a zasnít se, jaké by to bylo, kdyby si člověk mohl na chvilku sednout do křesílek a v líném odpoledni strávit pár hodin ve společnosti přátel. Představuju si, že italská kuchyně je v tomhle podniku stejně okouzlující jako místo, ve kterém ji podávají svým hostům. Tohle je můj aktuální daydream. Tak snad jednou!

Praha