Máme novou kočičku! Malinkého nalezence z pod Beskyd, který k nám do Plzně doputoval díky nasazení zhruba tří až čtyř kočičích milovnic. Zatím se bojí, zalézá pod křeslo (a zvládla už vylézt i na garnyž), ale prý už si přišla pro pohlazení a krásně vrněla. Snad jí u nás bude dobře! Ňuf!
Doma v baru Kina Aero! Pomalu se mi přestává stýskat po Podolce. Výhled na řeku je sice výhled na řeku (navíc tak krásně zenový jako v Podolce), ale žižkovskej dvorek a artové kino blaží duši skoro stejně. Od prosince jsem tu skoro stálým hostem. Tady byla první schůzka s architektem, tady jsme zapíjeli předání bytu. A teď tu sedím a kreslím, kudy v bytě povede elektrika. Cucám výbornou rulandu, kolem běhaj dva buldočci a mně je dobře. Muj Žižkov.
Domov není jen tak, domov se stává.
Rozkročená mezi jedním a druhým, vzpomínám na všechna svá doma. Ve Vídni v Brigittenau, u Dunajského kanálu s výhledem na Kahlenberg a zvlněné stráně Grinzigu. V Praze v Podolí, u řeky, u Podolky, u vodárny, pěšky všude a kousek do Plzně, krásné chvilky se zvuky zvonů z kostela na Vyšehradě. Dávno předtím v Plzni na Košutce, kousíček do borovicových lesů a do polí, u písečných rybníků plných rašeliny. V Praze ve Strašnicích, v domě z první poválečné sídlištní výstavby, kterou jako velmi zajímavý urbanistický projekt naprojektovali architekti a urbanisté ovlivnění Le Corbusierem a předválečným funkcionalismem. A teď v Libni v malém dělnickém bytečku. Stačil rok a půl se spoustou vycházek po okolí a poznáváním historie a už i tady se cítím doma. Cítím hřejivý pocit při pohledu na stráň nad parkem Podviní, který se rýsuje mezi domy, když jdu z nákupu, cítím radost z pomyšlení, že se podél Rokytky snadno dostanu až k řece a že cestou uvidím spoustu krásných zákoutí staré Libně se zakonzervovaným časem.
Vždycky jsem si myslela, že fyzický domov je něco, co se mě netýká. Že mé doma je všude tam, kde jsou mí lidé a jinak že si jej nosím s sebou, že jej mám sama v sobě. Ale není to tak. Domov je i tam, kde člověk je. Domov je sté a každé další opakování.
Letos jsou novoročenky dvě.
Všem kočkám, koť atům, kocourům, i robokočkám s kočkopsy (toť všechno zaslané tipy k péefkové hádance) v novém roce hodně radosti! :-)
Nebylo mi nakonec v Libni tak zle! Objevila jsem Rokytku a krásné toulky podél ní až k Vltavě a pak dál po proudu či proti. Na jih do centra. Za necelé dvě hodinky podél řeky pěšky až do práce. Anebo na sever do Tróji. Nebo dál. Došla jsem jednou až k Andree do Dolánek, kousek od Kralup.
Miluju život u řeky. Řeka dělá město prostupnější. Člověk se podél ní může proplížit, kam jen potřebuje. A prostor, který se nad ní rozevírá, oblažuje duši. Stále ještě sním o životě v Podolí, že bych měla obývák v Podolce u krbu nad řekou s výhledem přes vrby na Veslařském ostrově až na kopce nad Žvahovem. Ale přesto mi bylo v Libni blaze. Tolik příběhů. Hrabalovská zákoutí hned za rohem. Mezi tratí a zábradlím, které chodce dělí od potoka (a kluky láká k tomu, aby ho přelezli a na stráni nad vodou vedli knoflíkové války) dojít až k paláci Svět, předtím ještě minout libeňskou sokolovnu a krásný secesní kostelík ze dřeva, který před více než sto lety postavili jako nouzovou stavbu, ale byl tak krásný, že stojí dodnes a bude stát dál. Podél libeňského zámečku nasát vůni tlejícího listí a snít o příbězích místa, v němž se nacházely doky a továrna na vodní stroje, mlýn a snad pivovar a kde je dnes bizarní a extrémně drahá protipovodňová stavba a zárodek luxusní čtvrti na vodě jako někde v Hamburku.
A tak mi bude nejspíš dobře i na Žižkově. Pomalu začínám nasávat žižkovské příběhy (které už jsem malinko nasála, když byl Žižkov mou čtvrtí za studií) a těším se, až se zakrátko třeba sama stanu jejich součástí. Právě s Richardem, mým dvorním architektem, vymýšlíme, jak bude vypadat místo, ze kterém se tyhle příběhy budou moct odvíjet. Přinesl návrh, díky kterému by se mému novému bytu mohlo směle začít říkat Tugendhat.
Jsem zvědavá, jak celý tenhle příběh dopadne!
Zdá se mi to, nebo mi uprostřed mlhavé podzimní noci zpívají za oknem ptáčci jak o jarním ránu?
Kouzlo dní, které běží jinak. Po dlouhé době jsem byla malovat. Scházíme se teď na vyšehradské faře a je to tam tajuplně krásné. A když jsem pak šla na tramvaj k řece, ulice byla plná listí spadaného z gingka. Kéž se takové chvíle vraci stále a znovu všemu praktickému navzdory.
Někdy je dobré si opravdu důkladně odpočinout. Vzít po měsících stresu a práce zpátečku, naordinovat si nicnedělání (zpočátku je to trochu stresující, snad ještě víc než stres samotný). Dovolit tělu i mysli, aby si dělaly, co potřebují (a ukazuje se, že je to docela divoké, včetně rozběhu, ale snad také doléčení všelijakých neduhů). A uspořádat si své věci. Důkladně uklidit, dokončit drobnosti, které měsíce leží ladem, a nabrat síly na nové úkoly.
Neduhy mě na nějakou dobu uvěznily v posteli a doma. Neuvěřitelnou záplavu snů, které se mi každou noc zdály a byly snad ještě napínavější, divutvornější a vtipnější než kdejaký film, postupně vystřídala chuť na příběhy zvenku. A tak jsem objevila sérii televizních filmů Nevinné lži. (Ano, vím, že většina lidí kolem tuhle sérii zná už pár let, ale my, co nemáme televizi, jsme vždycky trochu opoždění.) V televizi teď běží druhá série, semtam namíchaná díly z první. A na stránkách České televize jsou teď všechny odvysílané díly k pokoukání. Některé jsou opravdu výborné. Trochu zkratkovité, jak to u televizních filmů bývá, ale řemeslně perfektně zvládnuté, a navíc na velmi aktuální společenská témata. Vedlejší účinky psychofarmak a potřeba dostát všemu, co si myslíme, že se od nás čeká, ve Vedlejších příznacích. Etické otázky asistované reprodukce v Chromozomu (mimochodem hodně pěkný díl, který jsem zvládla dvakrát!), rodinná tramata a vztahy mezi sestrami a matkou v trochu ujetém dílu Byl lásky čas.
A také jsem objevila skvělou dramatizaci knihy Mikiho Waltariho Tajemný Etrusk (kniha je bohužel rozebraná, takže už teď doufám, že ji znovu vydají!), kterou teď vysílá Vltava pod názvem Nesmrtelný Etrusk. Je to příběh plný tajemství a božských úradků. Za zavřenými víčky dokonale vykresluje vznešené starověké chrámy na březích středomořských ostrovů plné zasvěcených mužů a čarovných kněžek, starobylé lodě plné válečníků, mořeplavců a pirátů a starověká města s patricijskými vilami a paláci vládců. Jednotlivé díly jsou k poslechu na stránkách Rozhlasu, ale neváhejte, časem určitě budou jen ke koupi, jako předchozí oceňovaná četba Egypťana Sinuheta ;-)
Jednoduchost horkých dní: Krupicová kaše s pokrájenými blumami ochucená trochou másla a javorového sirupu. Mmmm!