K tomu se nedá napsat nic moc kloudného, protože, kdo nezažil, nepochopí... Hunger Games jako hollywoodský spektákl (ale s docela chytrými momenty - třeba kontrast jednoduchého venkova a praštěné vizáže lidí v hlavním městě Capitolu - jak já tohle znám, pokaždé, když se vracím odněkud z lesa zpátky do Prahy! :-) a Hunger Games jako prázdninovkový spektákl uvedený na Instruktorském kurzu 2015. Uschovánka čistě a jen osobní :-)
Dneska jsem na hradecké dálnici v plné rychlosti usnula za volantem. V takové rychlosti, že by z mého auta zůstala jen hromádka smetí, kdyby... protože jezdím všelijak jen ne pomalu. Mráz po zádech mi začal běhat až s odstupem několika hodin. Vděčnost. A překvapení, jak moc mi to v danou chvíli bylo jedno. A otázka, jestli není třeba začít dělat něco jinak. Otázka, která vlastně krouží kolem už delší dobu.
Je noc. Je ticho. Jen jedna tramvaj se šourá po obratišti. Je noc. Je ticho. Město spí a šumí ze sna. Je noc. Je ticho. Město spí... a já ho hlídám.
(Uschovánka popůlnoční, s cigaretkou v okně... parapet je můj balkón.)
Pracuju teď na Malé Straně a samozřejmě, že tu je řeka!
Nemusím, ale na oběd schválně chodím na druhý břeh. Polední procházka přes most s výhledem na Letnou po jedné straně a na panoráma po druhé je kouzelným osvěžením! Vzpomínám, jak mi jeden pán z Mnichova vyprávěl, že kdysi každý den chodil o polední pauze na procházku do Englischer Garten a jak dobrý to mělo vliv na jeho práci... a je třeba dát jeho zkušenosti zapravdu.
A pak je tu taky ranní průhled ulicí na Pražský hrad, když beru za kliku. A budova samotná, bytelné baroko, ač časem a necitlivou rekonstrukcí z osmdesátých let trochu očesané.
Odpoledne jsou oknem slyšet zvony a v podvečer parníky, které na sebe houkají přes řeku.
A řeka je se mnou i večer, když jdu po nábřeží domů (málokdy se ovládnu a sednu rovnou na tramvaj nebo metro). A je tu i teď, když sedím na malém proužku břehu, který povodně zanesly pískem, poslouchám, jak z letní scény Containallu zní moji oblíbení Kraftwerk, a koukám, jak se u břehu popelí labutě, kachny a kachňátka.
Díky těmhle oázám je město ke snesení a pracovní dny malým svátkem!
Žižkov mě pořád překvapuje a je tak krásný! Ano, chybí mi řeka, ale takhle krásný západy slunce nikde jinde po Praze nejsou.
Tenhle je už z roku 2008. Nenapadlo by mě tehdy ani ve snu, že v jednom z těch domů, které fotím, budu jednou bydlet.
Je skvělé mít kolem sebe skvělé muže! Jeden mě dnes narozeninově opil dvěma sklenkami prosecca téměř v pravé poledne na pontónku na kraji Vltavy a věnoval mi knihu básní s nádherným názvem Estetická lasička a druhý mi navrátil euforické nadšení pro jazz, v němž není ani stopy po bolestných vzpomínkách, a to rovnou svými vlastními skladbami na pomezí jazzového experimentu a intimního pohlazení. Život je krásný!
Dala jsem si v Aeru svoji oblíbenou polívku a pivo a rázem se u mě objevili dva psi, z každé strany jeden. Doufám, že večeři obhájím :-)
Dny, které začínají jazzovou půlhodinkou, patří k těm nejkrásnějším :-)
Je mazel!
Dokument, který má na www.ivio.tv titulku, jak kdyby se jednalo o sestřih nejděsnějších domácích videí s dětičkama v hlavní roli. Ale nakonec docela příjemné překvapení! Čtyři miminka, jedno z kmenové Afriky (konkrétně Namibie), druhé ze stepního Mongolska, třetí z vysoce rozvinutého Japonska a čtvrté z neméně rozvinuté Kalifornie. Od narození po první rok.
Mongolsko mě chytlo za srdce. Život v jurtě. Kombinace závanů civilizace a opuštěnosti uprostřed travnatých plání se stády dobytka všude kolem. Dítě volně lezoucí po okolí a zkoumající na vlastní pěst pravidla života. Tenhle život mi byl nejbližší.
Myslím, že kmenový život afrických dětí je nám příliš vzdálený, rodiny tam žijí pospolu, děti vyrůstají ve smečce podobně starých kamarádů, popelí se v hlíně, hygienické návyky jsou dočista jiné a na náš zvyk příliš uvolněné (i když přesto všichni vypadají zdravě a šťastně). Něco takového bychom už nedokázali. Nejen proto, že by se těžko hledala společnost, ve které by člověk takový život mohl realizovat (protože i to je důležité).
Ze života v Japonsku a v Kalifornii mi šel mráz po zádech. Dočista mi chyběla uvolněnost a příjemné plynutí. Zábava se odbývala v designových tělocvičnách na cvičeníčku pro maminky s dětmi pod vedením zkušené cvičitelky... Rodiče si hráli se svými dětmi a zároveň s kýmsi telefonovali s mobilem u ucha.
Nevím, jak dotvořit svůj svět, aby moje miminko vyrůstalo spíš někde v trávě kousek za jurtou, než ve vymydlené místnosti s výhledem na skyline vypjatého města, které dává prostor všemu jen ne ohmatávání základních principů života.