Nejprve malování barvami. Na arte s rozkoší neurčitého výsledku, malování, které může dopadnout jakkoliv. A pak doma ještě jednou, bílou barvou na stěnu. Konečně jsem dnes měla dobrý odstín (tušili jste, že bílá malířská barva jich má kolem 70?), konzistenci i váleček. Po letech stojím na štaflích a spoustu věcí dělám vůbec poprvé v životě. Nový byt. Někdy je hodně vyčerpávající držet krok s vlastní touhou mít věci podle představ.
Eine Farbe der Hoffnung.
Vysočanskej industriál na Kolbence omotanej měkkým večerním světlem a nad ním obrovskej měsíc v úplňku. Ještě bledej, ale tak velkej, že se haly podél silnice a zapomenutý kusy města v plevelu okolo můžou jít vycpat.
Moje nový sousedství.
Přichází čas začít přikrmovat toho správného vlka!
Trpělivost, říkám si. Trpělivost. Ale moc to nejde.
Ještě stále vyplouvají věci z hloubky duše.
Odejít do hor.
Je to už pěkných pár měsíců, co jsem nepřečetla jedinou knihu. Celý štůsek rozečtených. Ale žádná u konce. Bláznivé časy.
Dny letí a pocity chladnou. A přeci je uvnitř.
Bolest a stesk. A smutek a touha.
Jako vlny.
Někdy jen drobně odráží paprsky večerního slunce,
jindy bouří a táhnou pod hladinu.
Neutopit se.