A ještě jeden kavárenský objev poslední doby. Café Sicily na Senovážném náměstí. Kavárna objevená díky pozvání vyhlášeným návštěvníkem a znalcem všelikých kaváren. Příjemný interiér a hlavně výtečný tortilový wrap s tvarohem a červenou řepou!
Zážitek ještě předvánoční. Koncert v Rudolfinu, česká premiéra originálního znění zpívané komorní opery Bohuslava Martinů Čím lidé žijí a klasika Antonína Dvořáka Slovanské tance, pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.
Oba hudební zážitky byly dočista jedinečné. Bohuslav Martinů je už od opery Hry o Marii před více než čtyřmi roky v hledáčku mé pozornosti a každé další dílo, se kterým se setkávám, mě ujišťuje o tom, že začíná patřit mezi mé nejoblíbenější skladatele. Operu Čím lidé žijí zkomponoval při svém pobytu v Americe v 50. letech a jako předloha jeho vlastnímu anglicky psanému libretu sloužila Tolstého bajka o osamělém ševci, který měl vidění, v němž mu Kristus slíbil, že jej druhého dne navštíví, a švec mu po několika setkáních toho dne s lidmi s různými osudy musí dát vlastně za pravdu. Opera slavila v USA velký úspěch a v českém překladu byla provedena v 60. letech v plzeňském divadle J. K. Tyla. Provedení v Rudolfinu bylo prvním uvedením původní anglické verze v Čechách. Česká filharmonie zvolila komorní zpívané provedení, ale přesto bylo plné dynamiky a drobných epických náznaků. Vlastně si myslím, že by příběh bylo těžké zinscenovat výpravněji, protože síla kusu spočívá v myšlence a hudbě. Přístup České filharmonie k provedení opery mě nadchl i pečlivostí doprovodné práce. Třeba vydáním obsáhlého článku o kontextu tohoto díla.
Slovanské tance Antonína Dvořáka jsou klasikou, jejichž úvodní melodii zná snad každý, a přesto bylo jejich vyslechnutím dokonalým potěšením, které vedlo k tomu, že jsme si je pořídili i domů.
A zážitek v Rudolfinu nebyl jen hudební. Objevili jsme totiž krásnou kavárnu za rufolfinskou galerií. Místo, ze kterého dýchá klid a stabilita první republiky. Na lístku jsou jen drobná jídla (sendviče, quiche), ale pro posezení u kávy či sklenky šumivého vína nebo nerušenou práci se krásně hodí. Cafe Rudolfinum.
Tak jak to bývá, zase už pomalu sbírám střípky příběhů místa, v němž mám žít.
Dnes na Vltavě kratičký pořad o generálovi Rudolfovi Medkovi a s ním o památníku na Vítkově. Z krátkých útržků dobového rozhovoru s Medkem (toho času ředitelem památníku) z roku 1937 bylo zřejmé, že stejně jako se tomuto místu proměňoval účel a osud, měnil se i název.
Památníku, který je dnes nazýván Národním památníkem na Vítkově, se v době pořízení rozhovoru říkalo Památník národního osvobození. O něco dříve (do roku 1929) se nazýval Památníkem odboje. Zrcadlí to, jak se určení památníku proměňovalo od panteonu pro české legionáře k muzeu a archivu českého boje za svobodu. Zajímavé kromě toho je, že Medek vrchu, na kterém se památník nachází, neříkal Vítkov, ale Žižkov.
Další zvraty v osudu památníku byly o mnoho dramatičtější. Za druhé války byl využíván Němci jako skladiště (údajně zde snad byly skladovány židovské majetky). Po roce 1948 se stal kolumbáriem, do nějž byly pohřbívány významné osobnosti komunistického Československa (třeba S. K. Neumann, který mimochodem žil v domečku pod protilehlým vrchem svatého Kříže - Parukářkou), a po roce 1953 zde začalo vznikat mauzoleum Klementa Gottwalda (jehož balzamování se ale, jak známo, moc nepovedlo).
Nu, a po revoluci památník chvilku sloužil třeba jako bizarní diskotéka.
Existuje v Čechách stavba, která by lépe odrážela vývoj společnosti a jejích hodnot?
Dnes je v památníku stála expozice k vývoji české státnosti a taky skvělé Café Vítkov. Už jen pro ten nadhled nad mumraj běžících roků doporučuji k návštěvě!